KNÍŽKY

KNIHY, KTERÉ JSEM PŘEČETLA ANEB NEPOVINNÝ ČTENÁŘSKÝ DENÍK

2024

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2: Nezešílet

Robert Galbraith: Černočerné srdce

Ladislav Zibura: Všechny cesty vedou do Santiaga

Martina Hynková Vrbová: Žiju bez dětí 

Radka Denemarková: Čokoládová krev

Marek Torčík: Rozložíš paměť

Eva Límanová: Pod horou Boha štěstí
Můj čtecí dluh po loňské návštěvě Japonska, kdy jsem hltala všechno, co se o této zemi dalo najít. Eva Límanová napsala cosi na pomezí deníků a dopisů z jednoho roku, který prožila se svým manželem japanologem a synem Myšičem v dnes už neexistující vesnici kousek od Hirošimy. Dojmy z Japonska jsou často postavené do kontrastu s Kanadou, kam autorka v roce 1967 emigrovala. Informační hodnota knížky už dneska není nijak velká, protože co Evu Límanovou zaujalo nebo šokovalo, o tom už se ví a nikoho to nepřekvapí. Plus Japonsko se velice změnilo. Přesto mě osobní vhledy do stěhování, zabydlování se, seznamování s lidmi a zvyky a pak zase odstěhovávání a emoce kolem toho bavily.

Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme
Dojemný příběh dvou lidí v době druhé světové války. Přečetla jsem ho za pár dnů, přesto pořád nevím, jak ho ohodnotit. Napsaná je kniha skvěle. Krátké, poeticky psané kapitoly jsou úderné, příběh rychle odsýpá, přestože na začátku mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala v přeskakování mezi různými obdobími. Ale nejspíš jak jsem měla knihu velmi velmi a ještě jednou velmi dlouho na seznamu těch, co si určitě musím přečíst, plus z obálky na mě svítilo, že autor má Pulitzerovu knihu, čekala jsem dílo, co mi změní život. A to jsem nedostala. Přečetla jsem si příjemný, poklidný příběh, kvůli kterému jsem nic neodkládala, neponocovala a který se přese mě přelil bez větších dojmů. 

Čo Namdžu: Kim Čijong, ročník 82
Pokud vás zajímá Korea, tohle je knížka, kterou byste si měli přečíst. Vyprávění hlavní hrdinky Kim Čijong od dětství po dospělost a roli matky je zvláštní kombinací románu a případové studie. Odkrývá se v ní kus historie, asijské tradice, kultura, politika, demografické a jiné problémy země a navzdory technologickému posunu naprosto minimalistický posun v řešení genderových problémů. Jihokorejské ženy to měly komplikované vždycky a mají dosud. Mají život těžký od dětství, ale jakmile se stanou matkami, musí opustit v podstatě všechno, na co roky studovaly a dřely. Po přečtení se vůbec nedivím, že v Jižní Koreji a stejně tak v sousedním Japonsku mají nejnižší porodnosti na světě. Těžko to v takhle nastavených společnostech může být jinak. Doporučuju moc! 

Rachel Cusk: Obrys 
Hezký nápad, dobrý koncept! Hlavní hrdinkou je spisovatelka, která přijíždí do Atén učit tvůrčí psaní. Celá kniha je její vyprávění příběhů jiných lidí, které tam potkala a jejich filozofické nahlížení na lásku, manželství, přátelství, rodičovství, práci, život. Intelektuální konverzace jsou brilantní, což je plus i mínus knihy. Občas totiž kvůli své kvalitě konverzace působí až na sílu, tahle přece většina lidí v běžném dialogu s druhými neuvažuje a nemluví, napadalo mě často. Autorka jako by se do sto sedmdesáti stran snažila vecpat všechnu moudrost života. Je to bez děje, chvíli rozvláčné až nudné, pokud se člověka to, o čem daný hrdina mluví, zrovna nijak nedotýká. Celkově ale dobrý začátek čtenářského roku. 

Annie Ernaux: Paměť dívky  
Můj druhý pokus s Annie Ernaux. A ani tentokrát to nedopadlo. Kniha rekonstruuje autobiografický příběh jedné noci, kterou autorka stráví s dvaadvacetiletým kolegou - vedoucím na táboře. Kompletně se mu oddá a vášnivě se do něj zamiluje, snad proto, že jde o její první sexuální zkušenost. Pomocí obrazů ze své paměti, fotografií a dopisů přátelům z té doby se snaží najít dívku, kterou byla před a po oné noci a také na jejím příběhu zachytit proměnu vlastní osobnosti z budoucí pedagožky ve spisovatelku. Bylo to rozvláčné, bez děje, odkazující na spoustu věcí z francouzské kultury, které neznám a které mi nic neříkají. Pár pasáží bylo skvělých, ale k většině knížky jsem se musela nutit. 

Hila Blumová: Jak milovat svoji dceru
Krásná knížka bez velkého děje, cosi jako milostný dopis vlastní dceři psaný několik desítek let. Začíná odcizením matky a její dospělé dcery. Dcera Lea žije daleko v cizině, s matkou nemluví, nenechá ji vidět vlastní vnoučata. V krátkých kapitolách se na různých příbězích z různých období života odhalují důvody, které k tomu - podle matky - vedly. Ukazuje v nich absolutní mateřskou lásku, o které si myslela, že dceři poskytne nejlepší výbavu do života. Svou láskou ale dceru spíš uškrtila. 

2023

Walter Isaacson: Elon Musk
Skvělá knížka, kterou jsem zařadila mezi nejlepší přečtené v roce 2023. Tady je o ní všechno podstatné. 

Michal Kašpárek: Fosilie 
Z první půlky knížky jsem byla naprosto unešená. Románové zpracování generačního neporozumění bylo aktuální, mimořádně výstižné, trefné, podpořené uvěřitelnými dialogy, četla jsem knížku všude, kde se dalo. V půlce jsem se ale evidentně přejedla. Přibylo bizáru, bez kterého bych se obešla. V závěrečné části se navíc děj přesunul do budoucnosti, která byla na sílu filozofická a hlavně - zbytečná. Kdyby Michal Kašpárek vymazal poslední čtvrtinu knihy, bylo by to skvělé zamyšlení nad stále se měnícím světem, který je těžké uchopit, ať je nám dvacet, čtyřicet nebo přes šedesát, ať se narodíme v 19. století nebo v 21. Takhle jsem na poslední stránce byla ráda, že mám dočteno a jdu na něco jiného. 

Nicol Hochholczerová: Tenhle pokoj se nedá sníst
Útlá knížka na jeden večer mapující šestileté období nerovného poměru dospívající Terezy, které je na začátku příběhu dvanáct let, a padesátiletého Ivana, lektora výtvarného kroužku. Nadchlo mě zpracování formou krátkých kapitol, z nichž některé mají jen jednu větu, přesto jsou naprosto vypovídající. Použité metafory vyobrazujících problémy a emoce, které se odráží už v názvu, jsou zajímavý nápad, ale musela jsem si hodně domýšlet, jestli doopravdy znamenají to, co si myslím, že znamenají. "Pochopila jsem to dobře?" ptala jsem se sama sebe pořád. Kniha má všude fantastické hodnocení, ve mně ale žádnou velkou stopu nezanechala. 

Freida McFadden: Pomocnice
Thriller na dva večery, obracela jsem stránku za stránkou. Hlavní hrdinka přijme práci pomocnice u bohaté rodiny Winchesterových. Uklízí jejich krásný dům, vyzvedává dceru ze školy, vaří, toleruje podivné chování a nálady její zaměstnavatelky Niny a večery tráví ve svém pokojíku v podkroví. Už poprvé, když do něj vkročila, tam ale neměla vůbec dobrý pocit. Co to...? Co se tam děje? To má zjistit, když se zamiluje do Ninina manžela Andrewa. Pokud vás trápí čtecí krize, tato kniha vás z ní stoprocentně vyvede. 

Stephanie Suga Chen: Travails of A Trailing Spouse
Jednoduchá knížka o životě dost zpovykaných expatů v Singapuru. :) Pokud chcete náhled do jihovýchodní Asie a do života, který se točí hlavně kolem toho, kam se půjde na večeři a pojede na dovolenou, je tohle dílo dobrý tip. Podobnou rozmazlenost znám z Kuala Lumpur, takže jsem se u mnoha kapitol dobře pobavila. Kdybych to četla z Česka bez zážitku z KL, vůbec netuším, jestli bych se na knížku dokázala naladit a co bych si o ní myslela. 

Michelle Losekoot, Petruccya, Táňa Brodská: Ztracenné 
Přečteno za jeden den. V krátkých příbězích a zápiscích, v nichž se pokaždé skrývá nějaký přesah nebo ezo moudro, jsem bohužel nenašla nic, co bych už nevěděla nebo někde nečetla. Věřím, že někoho motivuje, mně ale věty o tom, jak si můžu dělat, co chci, spíš utvrdily, že už jsem v životě asi jinde - kde si nemyslím, že můžu být bezohledný individualista, protože jedině to mě učiní spokojenou. A tak nevím. Líbí se mi Michelle jednoduché, stručné psaní, schopnost předat sdělení v pár řádcích nebo anekdotách. Líbí se mi provedení, ilustrace a odvaha autorek vydat si knihu samy. Pro mě by ale kniha měla mít úplně jiné téma. 

Adele Faber, Elaine Mazlich: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly
Zatím nejlepší kniha o rodičovství, co jsem četla. Jsem ráda, že jsem si ji koupila, protože se k ní budu - nejen kvůli dětem - několikrát vracet. Není to jen kniha, ale vlastně jakýsi pracovní sešit, s jehož pomocí se můžete naučit základy efektivní a zdravé komunikace. Všechny informace se sice týkají dětí, ale myslím, že se skvěle dají využít při komunikace úplně s kýmkoliv. Autorky si nehrají na vševědoucí odbornice, které nedělají chyby, naopak jich spoustu přiznávají a ukazují, jak s nimi pracovat a jak je napravit. Vynikající! A z rodičovské literatury určitě kniha roku. 

Renata Kalenská: Orgány nepatří do nebe
Úžasný nápad na knihu, která se zabývá transplantací z pohledu lékaře, filozofa, pacientů i rodičů, jejichž zemřelé dcera se stala dárkyní. Výborně zpracovaná, čtivá, plná informací a zajímavostí, odpovídající snad na jakoukoliv otázku, která vás k tématu napadne. Navíc má mimořádně silný osobní úvod, protože novinářka Renata Kalenská si transplantací sama prošla a umí - nejen o tom - výborně psát. Jenom si ji asi dávkujte hodně pomalu, protože jak je tam hodně naděje, je tam i hodně smutku. A v mém životě po přečtení zase o kousek víc vděčnosti, že jsme - klep klep - zatím zdraví. 

Hana Yanagihara: Do ráje
Na tuto knihu v češtině jsem se nesmírně těšila. Začátek vypadal velice slibně: tři příběhy z alternativní Ameriky, minulé, současné a budoucí a nádherné, výjimečné psaní, které vyžaduje plnou pozornost. Pak mě ale její monumentálnost sejmula, když jsem zjistila, že příběhy kromě otázek svobody, domova, LGBT problematiky a stejných jmen nic nespojuje a že mě stále čeká 400 stran z alternativní Havaje, jejichž vyznění jaksi přestávám chápat a pobírat. Naštěstí jsem vydržela a třetí část mě znovu okouzlila. Zase jsem četla, kde a kdy se dalo. Logicky se nabízí srovnání s Malým životem, který je jednou z knih mého života. Styčný bod je naprosto dechberoucí psaní, které se čte jako byste byli v hlavě některého, velmi emotivního a hodně přemýšlivého hrdiny a styl, u kterého musíte být u čtení skutečně přítomní, jinak vám spousta věcí uteče. Jinak ale "Do ráje" není Malý život. Jsou to spíš tři samostatné knihy, z nějakého důvodu spojené do jedné, ze které mám na konci spíš trpký pocit. 

Dominika Sakmárová: Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi
Tohle je typ cestopisu, který mě baví číst! Ne popisy, historická data, ale zážitky a komické příhody vyprávěné autorkou, která je upřímná, zvídavá, a přitom zároveň laskavá a respektující cizí kultury a pohled na věci. Dominika studovala sinologii v Číně a na Taiwanu, a právě z těchto prostředí je její kniha. Protože žiju v Malajsii, kde je velká čínská komunita, spoustu věcí jsem znala a o hodně z nich jste se dočetli i na tomto blogu. I tak mě to ale bavilo. Super oddechovka a zároveň náhled do kultur, kde je i globalizovaném světě úplně všechno jinak. 

Ewald Arenz: Velké léto 
Instagramový hit, který všichni chválili do nebes. Příběh šestnáctiletého Friedricha, který se přes léto učí u prarodičů na reparát a během toho se poprvé vážně zamiluje, je milé, hezké, nekýčovité čtení, ideální na prodloužení léta. Obálka je nádherná, četlo se to hezky, ale když člověk předtím přečte Édouarda Louise, je to prostě málo. 

Milan Kundera: Nevědění 
Kunderovské pitvání tématu emigrace propojující román s historickými vhledy a filozofickými úvahami.  Příběh emigrantky Ireny, která se po sametové revoluci rozhodne po dvaceti letech v emigraci vrátit zpátky do Prahy. Během cesty se náhodou setkává s emigrantem Josefem, který byl v Praze kdysi jejím milencem. Asi proto, že sama žiju daleko od země, v níž jsem se narodila, se mě dotýkala každá stránka, jedno jestli popisující nezájem lidí o to, jak se v cizině žije nebo úvahy o tom, kam člověk patří, obojí v paralele s příběhem řeckého hrdinky Odyssea. Ačkoliv nevím, jak přesně si ho vyložit, "Nevědění" je podle mě naprosto geniální název celoživotní rozpolcenosti, která se s životem v cizině pojí. 

Petra Hůlová: Nejvyšší karta 
Všechno důležité o knize je tady

Édouard Louis: Jak se stát jiným
Našla jsem svoji knihu roku! Louis popisuje snahu o útěk z vyloučeného chudinského prostředí plného násilí, alkoholismu a homofobie a cestu na vrchol k pozici slavného spisovatele. Není to ale příběh o Popelce v mužském podání, spíš drsný náhled do francouzské společnosti plné nerovností a problémů s tím spojených. I já mám Francii zaškatulkovanou jako západní zemi s vysokou kvalitou života, z Louisova vyprávění na mě ale vykoukla rozvojová země někde na úrovni Bangladéše. Je to vyprávění vrcholně osobní, citlivé, sebekritické, brutální. Nádherné! 

Domenico Starnone: Tkaničky
Alda, Vanda a dvě děti. Čtyři životy, čtyři různé pohledy na život v jedné rodině, kterou silně poznamená otcova nevěra. Kniha je rozdělená na tři části a tři pohledy na to, co se vlastně stalo a jak to dotyční prožívali. Nejprve vypráví Vanda, pak Alda, nakonec děti. Všichni prožili jeden příběh, přesto ho každý vnímal úplně jinak a odnesl si z něj jinou pravdu, rány i způsob pomsty. Dobrý nápad, dobře napsaný, skvěle přeložený Alicí Flemrovou. 

Elena Lappin: V jakém jazyce sním? 
Životní cesta Eleny Lappin, která vždycky, když se někde začala cítit doma, musela odejít do jiné země. Je vzdělaná, zcestovalá, umí několik jazyků, ale stále přemýšlí, kým vlastně je a v kterém jazyce je jí tak dobře, aby v něm mohla naplnit to, o čem sní, a to stát se spisovatelkou. Její jméno jsem nikdy neslyšela, takže začíst se do jejich memoárů od raného dětství v Rusku pro mě nebylo úplně jednoduché. Četla jsem pomalu, ale hodně u toho přemýšlela o své cestě a svých dětech. V jakém jazyce budou snít oni? Budou mít někde "doma"?  A jak moc je tento pocit vlastně podstatný? Hezké. Děkuju za doporučení od vás, čtenářů tohoto blogu a ráda ho posílám dál. 

Petra Jirglová: Letuška z economy
Trapné, laciné, když jsem četla na desáté straně popáté slovo "snídča" (to má být snídaně), styděla jsem se za autorku. Ze zajímavého povolání letušky a ročního cestování po světě sepsat sto padesát stran o pařbách a nákupech je ale hlavně strašlivá škoda. Víc k tomu nemám, snad jen ještě: když to necháte být, o nic nepřijdete. 

Zuzana Erdösová: Listy z Mexika
Knížky o kulturních rozdílech mám čím dál radši. A tahle je přímo skvostná! Autorka je vzdělaná, Mexika znalá, sebekritická, velmi vtipná a ještě umí psát. O Mexiku toho teď vychází hodně a obávám se, že kvůli tomu tahle knížka zapadne. Na cesty do Mexika by to každopádně měla být povinná výbava. 

Pavel Dvořák: Moja čínská dekáda (audiokniha)
Miluju, když se někdo v dětství do něčeho nadšeně zakousne a nepustí ho to do pozdní dospělosti, případně si z koníčku udělá obživu. Pavel Dvořák vždycky toužil poznat Čínu, mluvit čínsky, žít v Číně. Dělal pro to tak moc, že se mu to splnilo. A tohle je částečný záznam o tom jak kombinovaný s vynikajícím cestopisem. Z každého řádku je cítit, že Pavel Čínou žije a ví o ní všechno to, co se nedočtete v žádném průvodci. Třeba proč si někteří Číňané nechávají dlouhé nehty na malíčku - to mimochodem i ti tady v Malajsii. Pro mě zajímavý pohled na Čínu, spoustu věcí jsem neznala a překvapily mě. Knihu jsem si poslechla jako audio, protože ve slovenštině se mi čte hůř než v angličtině. :) 

Zuzana Kultánová: Zpíváš, jako bys plakala
Útlá knížka, jejíž hlavní hrdinka Andrea lká nad životem nejprve coby studentka, pak žádoucí milenka a nakonec pochybující manželka. Je to mišmaš myšlenek, situací, návratů do dětství, které by byly silné jako autobiografie nebo deník, ale nějak nestačí na román, ze kterého nevím, co si vlastně odnést. Zapadne. V mém mysli bohužel určitě. 

Celeste Ng: Naše ztracená srdce
Fiktivní dystopie, ve které Ameriku ovládne totalitní režim maskující se předstíraným patriotismem. Za mě nejslabší dílo od Celeste Ng, přesto mimořádně silné, protože brutálně aktuální. A nic se nemění na tom, že i když úplně jiné než předchozí dvě knihy, pořád je to dílo fantasticky napsané. Na příběhu bílého Američana Ethana, asijské Američanky Margaret Miu a jejich syna Ptáčka ukazuje postupný nástup totality. Vše začíná ekonomickou krizí a hledáním viníka, za kterého je označena Čína. Od protičínských nálad je pak už jen kousek k zavedení zákonů na ochranu amerických hodnot, na základě nichž jsou Američané čínského a jiného asijského původu pod ostrým dozorem úřadů. Jedním z opatření proti těmto lidem je i odebírání dětí, pokud úřady mají pocit, že jsou snad v původní rodině vychovávání příliš proasijsky. Je to příběh rozehraný na mnoha úrovních, společenské i jednotlivců. Pro mě je to taky záznam změny, která se s vámi může odehrát, když jste shodou okolností postaveni do čela revoluce, ačkoliv to nikdy nebyl váš záměr. Co je pak důležitější: společenské dobro, nebo vlastní dítě? Potěšilo mě, že autorku inspirovalo dílo Václava Havla. Je to znepokojivé, ale důležité čtení. 

Radka Třeštíková: Kde jsi, když nejsi
Dvakrát odložená, protože na tak sprostý začátek už jsem asi příliš dlouho pryč z Česka. A kdybych ji nedostala, neumím říct, jestli bych si ji koupila. Stálo to za ty hodiny čtení? Jo a ne. Příběh Dagmar, spořádané matky, která na prahu čtyřicítky opouští manžela, unavená, trochu terorizovaná, je v tom, co jsem od Třeštíková četla, tím lepším. V manželských a unavených mateřských pasážích věřím, že se pozná hodně žen, vždyť i já. Dagmar ale z manželství odchází k mnohem mladšímu, vulgárnímu drogovému dealerovi Jakubovi. A tam už je to o dost extrémnější a za mě k horšímu: zápletka přestává být uvěřitelná, drog a vulgarit je příliš a anální kolík, kterým to celé začíná, v tom celém spíš taková blbina. Jenže - ta blbina a ty extrémy budí emoce a Radka Třeštíková se jich nebojí. A protože emoce prodávají, známe to. Vždyť si na tom postavila desetitisícovou základnu na sociálních sítích a nakonec i kariéru bestsellerové autorky. Jednou větou: není to vysoká literatura ani nic, co ve vás nějak dlouho zůstane, ale na léto, na pláže k vodě a na lajky na sítě, protože Třeštíková, dobrý. 

Princ Harry: Náhradník
Zvědavost mě udolala. A díky za to. :) Jestli je na knize něco naprosto skvělé, pak to, jak je napsaná. Zkušený J.R.Moehringer coby ghostwriter odvedl precizní práci, takže téměř pět set stran přečtete jako dobrou detektivku. A to přesto, že valná část obsahu už proběhla médii a dokumentem na Netflixu. Snažila jsem se ke ke knize přistupovat s tím, že jsou to paměti - tedy Harryho příběh tak, jak sám sebe a svůj život vidí on sám. Vyčítat mu nebo knize, že není objektivní, je tím pádem naprosto irelevantní - samozřejmě že není. Nikdo nejsme, když máme vyprávět o sobě. Co ale myslím, že trochu vyčítat můžu, je Harryho postoj k médiím, jejiž obžaloba se (znovu) vine celou knihu. Zmiňovat v každé kapitole, že píšou o něčem, na co jim sám často nabíjí, je prostě přehnané a pokrytecké. Obzvlášť když sám v knize píše třeba i omrzlinách svého penisu. Ale ano, říká to ve své vlastní knize, svými vlastními slovy, o což mu prý jde, a tak nakonec i tady jsme po přečtení doslovu přivřela oči. Nepopírám, že detaily alá Charles v boxerkách stojící na hlavě mě fakt bavily a prolomení jakési glorifikace a věčného ticha kolem britské královské koruny je fajn. Na druhou stranu, Harry to posledních pár let dělá tak urputně, že kdyby údajně plánovaný druhý díl vyšel až za dlouhou dobu nebo nevyšel vůbec, nikomu by to asi nevadilo. 

Jakub Stanjura: Srpny
Další těžké téma, o kterém jsem mnoho nevěděla. Gaslighting je manipulativní taktika citového zneužívání, při které se pachatel snaží zasít pochybnosti v cílovém jednotlivci nebo v členech cílové skupiny, čímž pak manipulované osoby zpochybňují vlastní paměť, vnímání reality a zdravý rozum. A přesně o tom píše Jakub Stanjura v příběhu studentky Daniely, která měla náročné dětství a tak trochu rovnou z něj skočila do vztahu s manipulátorem. Je to nesmírně čtivě a dobře napsané, člověk se snadno propadne do pocitu, že sám vlastně neví, na čí straně by měl stát. Vymýšlí si Daniela nebo její okolí? A kdo jak moc? Škoda, že autor napsal jen 180 stran a Danielin příběh končí ve chvíli, kdy by v klidu snesl jednou tolik. Tak třeba příště. 

Mieko Kawakami: Nebe
Brutální popisy šikany a fyzického násilí na dvou studentech japonské střední školy, chlapci přezdívaném Šilhavec a dívky pojmenované jako Kodžimová. Jde u takového tématu, kde máte na každé třetí stránce pocit, že to nemůžete dočíst, napsat o knize, že byla skvělá? A přesto to napíšu. Protože byla. Na tématu šikany se totiž rozvíjí rozvíjí spousta dalších úvah nad lidským jednáním, motivací, nad dobrem a zlem. Jsou filozofické a vypointované tak dokonale, že jsem někdy měla tendenci přikývnout i tomu, co je na první pohled jasně nemorální a vlastně - odporné. Co to o mně vypovídá? Jestli to vydržíte, dostanete dvě stě stránek výborného díla. 

Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR
Výborná knížka přečtená za dva dny. O životě v KLDR jsem před přečtením nevěděla vůbec nic, po něm mám pocit, že jsem prošla nějakým totálně informačně nabitým kurzem. Nina Špitálníková si vybrala pestré příběhy severokorejských uprchlíků, takže v každém rozhovoru jsem se dozvěděla něco jiného: jak se v KLDR žije člověku ve městě, na vesnici, jak rolníkovi, jak intelektuálovi, jak dětem z různých sociálních poměrů a sôngbunů, což je velmi komplikovaný severokorejský kastovní systém. Z každého rozhovoru by mohla být samostatná kniha. I tahle kompilace je každopádně výborně zpracovaná, krásně ilustrovaná, právem oceněná Magnesií Literou. 
 
Anna McPartlinová: Poslední dny Rabbit Hayesové
Rabbit Hayesová umírá v hospicu, vzpomíná přitom na svůj život a sleduje, jak se s její nadcházejí smrtí vyrovnávají jednotliví členové široké rodiny. Příběh trvá pár dní, ale je roztažený na čtyři sta padesát stran. Uff! Kvůli těžkému tématu jsem nevěděla, jestli knihu vůbec začínat a číst. Pak jsem ale četla tak dlouho, že už mi zase bylo líto nedočíst. Pocity jsem přitom měla rozporuplné. V knize jsou pasáže, které mě vyloženě těšily, pak spousta zbytečných a nakonec takové, které mi tam kvůli přeslazenosti nebo vulgaritám vůbec neseděly. Kdybych knihu nečetla po "Ohníčcích" od Celeste Ng, nejspíš bych řekla, že dobrý, takhle jen průměr, nicméně s důležitým dodatkem, jak jsem po přečtení zase o kousek vděčnější, že jsme - ťuk ťuk - všichni zdraví. Ať to tak zůstane, prosím. 

Celeste Ng: Ohníčky všude kolem
Celeste Ng je rozhodně můj objev roku! Kniha je napsaná podobným stylem jako její prvotina (koukněte níže), takže i tady od první stránky víte, co se stalo. Na všech dalších se pak ukrývá vysvětlení a příběh. V prostředí Ameriky 90. let v něm autorka staví do kontrastu dvě rodiny: jednu úplnou, spořádanou, organizovanou, druhou matku s dcerou, umělkyni, rozevlátou, s pokřivenými rodinnými vztahy a dvěma kufry, co vláčí z jednoho amerického státu do druhého. Který život je ten "správný"? Který lepší? Morálnější? Kniha hezky ukazuje mnoho věcí: 
že ani jedna "rodina" nemá všechno
že zorganizovanost neznamená štěstí a úspěch
že i svobodné rozhodování může být postavené na rozumných základech a může být zodpovědné
že když neznáme celý příběh, nemáme právo ho nijak hodnotit
že i právo si občas neví rady, protože fakta nejsou všechno
Příběhy obou rodin a drobná odhalení se neustále proplétají, ale od začátku víme, že k jejich pochopení a splynutí nedojde, neboť už na první stránce někdo škrtl sirkou. Skvělý to je, určitě berte! 

Jací jsou Číňané? 
Hodně našich sousedů jsou Číňané, B. spolupracovníků, spolužáků a kamarádů dětí. Nejvyšší čas se o nich něco dozvědět. Nacionalističtí, cílevědomí, pracovití, s obrovským smyslem pro rodinu a nejsložitějším jazykem na světě. Proč to tak je? Čína a Číňané mě fascinují a tohle byla malá ochutnávka do jejich nesmírně složité kultury. Po Japoncích a Američanech další skvělá knížka, co se dá přečíst za odpoledne, a přestože útlá, není vůbec očekávatelně povrchní. 

Lee M. Janice: The Expatriates 
Malé odskočení si do angličtiny na něco nenáročného. Román se znepokojivou zápletkou řešící zmizení dítěte sleduje život trojice expatek. Jedna hledá svého malého syna, druhá své místo v životě, třetí sama sebe, to všechno v prostředí lidí rozmazlených přesunem ze západního světa do Hongkongu. V Asii mají skvělé džoby, platy a výhody a na všechno pomocníky. Klidně bych mohl být o některých mých sousedkách tady v KL. :) Nic víc k tomu nemám. Prostě oddechovka, která mě bavila, protože její témata teď dobře znám. 

Hana D. Lehečková: Poupátka 
Loni jsem si říkala, že od tématu sexuálního zneužívání si dám pauzu. Jenže pak přišla Alena Mornštajnová a její srovnávání s Poupátky. Knihou, kterou jsem měla ve čtečce "na někdy". "Někdy" tedy přišlo hned a jsem za to ráda. Román vyprávěný očima jedenáctileté Františky je o mnohem víc věcech než o sexuálním zneužívání, kterého je tam vlastně pomálu. Pro mě byl především o manipulaci, o tíživém bytí na českém maloměstě, kde kromě "chození do dramaťáku" není moc co dělat, o dětském světě na prahu dospívání plném srovnávání, závisti a hledání potvrzení, že zapadám a patřím. Přičtěte k tomu ne nijak dramaticky, ale přesto nefunkční rodinu a podhoubí pro šrámy na dětské duši roste a roste. Nic mě vyloženě nešokovalo, ale plíživě probouzelo emoce: rozladění, vztek, dokola otázky: jak je tohle do háje možný? Proč nikdo nic neřekne? Proč nikdo nic nedělá? Za mě mnohem realističtější a znepokojivější než "Les v domě". Doporučuju velmi! 

Klára Vlasáková: Těla 
Nebude to moje kniha roku, ale do první desítky se myslím dostane. Klára Vlasáková napsala příběh šedesátileté důchodkyně Marie a její liberální dcery Rózy, do kterého vtěsnala nejen často složitý vztah matka - dcera, ale především většinu citlivých ženských témat, co už roky plní ženské časopisy: autonomii ženského těla, otázku, jestli mít či nemít děti, těhotenství, kojení, společenské nahlížení na stárnoucí ženy otázky, jak moc je propojené tělo a psychika. Autorka nikoho a nic nesoudí ani věci zbytečně nerozpitvává. Spoléhá spíš na to, že něco z toho, o čem píše, řešíme každá a dotkne se nás, i když je třeba jen lehce naťukne. Určitě to stojí za přečtení. 

Veronika Opatřilová: Počkej na moře
Všechno podstatné je tady

Pavla Smetanová: Celej svět je rodná hrouda
Kniha rozhovorů s Čechy, co žijí všude po světě. Psaná za covidu z rozhovorů, co autorka pořídila přes telefon. Je to stručné, vypadává tam spousta věcí, některé rozhovory jsou až banálně krátké a zjednodušující, přesto mě to bavilo a knížku jsem přečetla za večer. Jestli chcete ochutnat, jak se žije v různých koutech planety a (znovu) si potvrdit, že život v Česku je nesmírně jednoduchý, tohle skvěle splní obojí. 

Celeste Ng: Vše, co jsme si nikdy neřekli
Uff! Celou dobu, co jsem to četla, jsem si říkala, jak katastrofálně se můžete podepsat na svých dětech, ačkoliv jste vlastně docela ucházející rodič. Dobrý rodič, co se ovšem pere s tím, z jaké země a jakého prostředí vzešel, a jaká v době, kdy se narodil a prožil většinu dětství, byla společenská situace. Obojí samozřejmě nevědomky vtiskuje do svých dětí. Jak to tak bývá, máte pocit, že když jste dospělí, hodně toho už víte, chcete pro ně to nejlepší a jednáte jednoznačně v jejich prospěch. Ale je to vážně tak? Kniha je příběh jedné rodiny, jejíž otec pochází z první americké generace čínských přistěhovalců, matka je obyčejná americká žena, která chce prorazit skleněný strop a stát se lékařkou. Mají tři děti, přičemž prostřední z nich se hned na začátku najde utonulá uprostřed jezera. Ta kniha je ale mnohem víc než odkrývání okolností, jak se to stalo. Je to mnohovrstevnaté psychologická drama několika rodin, je to zamýšlení se nad vztahy, složitostí lidské komunikace, je to určitý obraz čínské a americké kultury. Nádhera, nádhera! Moje první od Celeste Ng, ale asi hned skončím na další. :) 

Graham Lawton: Tahle kniha vám možná zachrání život 
Potřebujete jednu knihu, kde bude všechno o zdraví, stravování, cvičení plus trocha psychologie, bude to vědecky podložené, ale laicky napsané a nebude to odrazujícím způsobem dlouhé? Pak vezměte tuhle. Není v ní pravda všech pravd, jak autor zmiňuje, protože věda kráčí kupředu a její poznatky a doporučení se mění. Plus určitě by se dala dohledat hromada jiných výzkumů, které některým autorovým, taky vědecky podloženým, budou odporovat. Ale o to nejde. Ta kniha je napsaná čtivě, chytře a její přečtení za to fakt stojí, i když byste si z ní do života vzali jen pár drobností. 

Anna Beata Háblová: Směna 
Nádherné, Směna bude patřit k jedněm z mých nejlepších knih roku. Mnohovrstevnatý příběh výtvarnice Petry, která hledá umělecké uplatnění a vlastně i odpovědi na otázky, má-li se vůbec věnovat umění ve světě, kde už všechno existuje a kde není nijak mimořádně talentovaná, zatímco "pípá" u pokladny v supermarketu. Na pozadí minimalistické a lehounce za vlasy přitaženého detektivního příběhu o hledání ztraceného obrazu vystupují důležité otázky existence člověka týkající se viny, sebevyjádření, "práva" na úspěch nebo nakládání s tím, co přináší život a s emocemi. Pokud to budete číst jen jako příběh, pravděpodobně budete zklamaní. Pokud v knihách hledáte i jistou symboliku, zajímá vás styl, jazyk, bude to krásné, poetické a naprosto neprvoplánové čtení. Je to hluboká kniha, takovou nějakou bych si jednou přála napsat taky. 

Vanessa Springora: Svolení 
A můj velký dluh ze čtečky, který už v ní mám snad dva roky. Autobiografický příběh vztahu třináctileté autorky a staršího známého francouzského spisovatele. Skláním se před autorčinou odvahou o tom napsat, nadhledem a zároveň nejednoznačností, který tolik postrádám v recenzních jiných čtenářů. Její vlastní matka věděla, že má její dcera vztah s chlapem, kterých miluje dospívající děvčata a kromě toho, že si nimi spí, o svých zkušenostech vydává knihy. Přesto s tím nic nedělala. Měla? Mohla? Když Vanessa v knize píše, jak ke G. klidně utíkala ze školy. Když se vztahem souhlasila a aktivně se na něm podílela, dělo se jí bezpráví, jak se vyjadřuje spousta komentářů? Kdy je oboustranné zapojení se do vztahu v pořádku a kdy je to násilí, pedofilie, hodná odsouzení? Hořké na tom je, že tyhle otázky si autorka ujasňuje vlastně dodneška, stejně jako si nese následky svého vztahu. 

Kateřina Pantovič: Josefíně všichni lžou
Kateřina Pantovič teď okupuje můj Instagram a baví i mě. Nebere si servítky, je vtipná, kombinuje humor s vážností a to, co dělá na sítích, dělá i v Josefíně. Josefíně, hlavní postavě, je jedenáct a hledá samu sebe. Doopravdy se ale hledají spíš dospělí kolem ní. Příběh je kombinací osudu několika postav, které se točí kolem Josefíny. Osobitý styl, lehce se to četlo, slupla jsem to za dvoje uspávání dětí, ale nic víc než dva zábavné večery ve mně asi nezůstane. 

Fredrik Backman: Vítězové
Nejdůležitější shrnutí opět tady

Chimamanda Ngozi Adichie: Co ti svírá hrdlo?  
Utvrdila mě v tom, že povídky už si dlouho žádné nekoupím. Ne proto, že by byly špatné, ale prostě to teď není pro mě. Sotva se začtu, už je konec a většinu příběhů do pár dnů zapomenu. Chimamanda umí zaujmout a má výhodu, že píše z prostředí a o prostředí(ch), které v Česku moc neznáme. Automaticky se tak dozvíte něco nového, jiného, což v kombinaci s kvalitním psaním dělá prostě dobrou knihu. Akorát že za týden nejspíš nebudete vědět, že jste ji četli. 

Alena Mornštajnová: Les v domě
Přečetla jsem pár dní po vydání za dva večery a upřímně se bavila instagramovými posty influencerek, které po přiznání, že knihu přečetly za den, ji rozcupovaly na kusy. Čekala bych minimálně uznání, že byla čtivá. Psát Alena Mornštajnová prostě umí, o tom bez debat. Co ale musím říct - čekala bych od ní jiné téma, nějaké možná míň provařené, o kterém se teď nepíše v každém časopise a v každém druhém postu na sociálních sítích. To, co se strhlo chvíli po vydání, jen potvrzuje, že v Česku teď nežijeme jinými tématy než sexuálním násilím, takže Alena Mornštajnová si naběhla na tvrdou kritiku a taky ošklivou kauzu, kterou bych nepřála žádnému autorovi. Každý k ní má co říct, což plní noviny a je pro knihu skvělý marketing. Za sebe stojím spíš na straně autorky, už jenom proto, že napsat přes tři stran na základě sotva dvoustránkového textu vážně nepovažuju za krádež a plagiátorství. 

Jací jsou Američané? 
Měla jsem ve čtečce dlouho, ale sáhla jsem po ní až na základě velkého překvapení z knížky "Jací jsou Japonci". Američané se mi líbili trochu méně. Možná proto, že jak jsem sama měla možnost Ameriku poznat víc zblízka než Japonsko a denně s ní přicházím do kontaktu :), přijde mi knížka až moc generalizující a krátká. Čtivá je, to jo. Pokud jedete do Ameriky poprvé, klidně si ji vezměte na cestu. O Americe a Američanech ale existují lepší knížky. 

Martina Leierová: Dům s vypůjčeným výhledem
Koupila jsem si v Japonsku do čtečky kvůli tomu, že autorka psala dopisy do Respektu, které mě moc bavily, byť jsem si většinu z nich přečetla až zpětně právě v Japonsku. Neočekávala jsem nic, ale dostala jsem hodně - příběh o holce, co hledá původ nejspíš padělaného obrazu a zamiluje se přitom do padělatele je možná lehce přitažený za vlasy, ale zajímavé vhledy do New Yorku a Tokia mě prostě bavily, obzvlášť když ve druhém zmíněném městě jsem zrovna byla. Za mě asi záleží, v jakém rozpoložení a kde to čtete, aby vás to správně oslovilo. U mně se to trefilo do všeho, takže hodnotím kladně. 

Hiromi Kawakami: Podivné počasí v Tokiu
Relativně krátký příběh o přátelství studentky a jejího bývalého učitele, které v jejích pozdních třiceti a jeho šedesáti přerostlo v lásku. Nečíst ho v Japonsku, vůbec ho nedocením, takhle ho beru jako další vybroušený kamínek do mozaiky mých vlastní dojmů. Není to žádný úžasný příběh plný kotrmelců, ale poklidné, možná až trochu nudné plynutí života dvou lidí v Tokiu, sociologická sonda do osamělosti a z velké části - pro mě - taky netradiční průvodce po Japonsku, protože reálií je tam skoro víc než v reálném průvodci. 

Veronika Ageiwa: Deník japonské manželky
Obálka klame tělem, nakonec skvělá volba, o které jsem se víc rozepsala zde. 

Jací jsou Japonci? 
Nejdůležitější shrnutí tady. :)

Wojciech Tochman: Kokrhání kohoutů, pláč psů 
Všechno podstatné zde, prosím. :)

Michaeleen Doucleff: Tajemství přirozené výchovy
Nejdůležitější postřehy jsem dala sem

Anna Cima: Vzpomínky na úhoře
Za chvíli jedu do Japonska a tohle je knížka Češky žijící v Japonsku, ve které Japonsko hraje důležitou roli. Takže se konečně dostala na řadu. Co se psaní týká, Anně Cimě není co vytknout - je to vynikající práce s jazykem. První linka anotace je taky slibná: Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Ale pak už to jde trochu mimo moje chápání. Nejsem příznivec fantasy, a tak Sářina kamarádka Minu, co neudělá krok bez dřevěného meče a život tráví hlavě rozmluvami s úhořem nebo druhá - Juka, která pátrá po zmizelém kolegovy z redakce novin a je to všechno tak zamotané do mytologie a sci-fi, mě prostě neoslovily. Pasáže o Japonsku jsou krásné, nahlédnutí do mytologie mi nevadí, naopak, ale u prolínání s příběhem tří hrdinek a jejich okolí jsem si říkala, jestli u toho autorka nejela na nějakém opiátu. :) Soudě podle ohlasů všude jinde evidentně neumím docenit magický realismus, ale be it ... neumím. 

Judith Hermann: Domov
Ja to typ psaní, kterému asi není co vytknout: milá, nenápadná kniha, minimalistický příběh skvěle řemeslně zpracovaný, ale stejně mě to nějak nebavilo. Hlavní hrdinka skončila jednu životní etapu, dítě jí cestuje po světě a ona hledá, kam a jak dál. Hledá to v prostředí, kde se toho obecně moc neděje, nenamluví, sem tam se hloubá, ale věci se nějak dějí, nějak plynou, ona je přijímá a občas spojuje se vzpomínkami z minulosti. Vším je to psaní, které mě baví, protože mi připomíná Karla Oveho, ale snad tou stručností jsem se s tím nedokázala vůbec sžít? Pochopit? Fakt nevím. 

Claire Lombardo: Nejhezčí dny našich životů
Čtivé, drželo mě to a nepustilo celých pět set stran. Příběh jedné rodiny po dobu čtyřiceti let - jedno šťastné manželství Davida a Marilyn a z něj čtyři dcery, jejich vztahy, radosti, problémy, sňatky, děti, sourozenecké rozepře, hádky, podpora a jedno velké tajemství. Na pěti stech stranách se nedějí žádné velké dějové zvraty, ale děje se hodně, hodně, opravdu hodně emocí, přičemž i na těch negativních člověk s odstupem času zjistí, že prožíval "nejhezčí dny našich životů". S členy Sorensonovi rodiny jsem se tak sžila, že když jsem knížku dočetla, pár dní mi trvalo zvyknout si, že už se mnou nejsou. Za mě vynikající oddechovka nebo "rozkvítací" kniha, když vám nejde se do žádné začíst. 

Jhumpa Lahiri: Kde zrovna jsem 
Z italštiny přeložila Alice Flemrová, u které mám pocit, že nesahá často vedle. A zatím ho mám dobrý. :) Mikropovídky o životě jsou jednohubky ze všedního života jedné ženy ve středním věku - pozorování sama sebe, své práce, života, velice ženské, emotivní, obyčejné, a přitom vůbec ne. Zhltla jsem za dva večery, napsané dokonale.

Stephanie Suga Chen: Disunited Nations: International School Mums at War
Hlavní hrdinky: matky. Místo děje: komunita expatů kolem mezinárodních škol v Singapuru. Nic mi teď nemůže být bližší, takže jsem přečetla s nadšením a mnoha vnitřními radostnými výkřiky: "Tak tohle je přesný!" Neumím zhodnotit, jak se kniha bude líbit někomu, kdo do prostředí neustálého stěhování, měnění škol a jistého snobismu nenakoukla, mě potěšila, pobavila, uklidnila, že dvě národnosti a dva jazyky v naší domácnosti nejsou vůbec moc. Ideální na cesty, dovolenou, na rozečtení, naprosto ideální na čtení v angličtině. :) 

Elizabeth Gilbert: V dobrém i ve zlém
Rozbor historie a statutu manželství na vlastní příběhu o lásce. Určitě to není lovestory, jak láká obálka, spíš sociologická sonda obalená realitou života Elizabeth Gilbert, která si po komplikovaném rozvodu našla nového partnera. On není Američan, což mu znemožňuje žít dlouhodobě v USA. Jediná cesta, jak vládní nařízení obejít, je vzít se, do čehož se Gilbert po tom, co prožila, moc nechce. Knihou se tak snaží přesvědčit sebe samu, že manželství dává smysl a najít recept, jak na to, aby fungovalo. Bavilo mě to moc a zase jsem si říkala: kdybych někdy dokázala napsat něco takového. Hodnocení jako to na Databázi knih mě mrzí, kniha si určitě zaslouží víc komentářů a procent, než dostala. 

Adam Gebrian: Sedm měsíců v Raleigh, New Yorku a Chicagu
Tohle bylo moc pěkný čtení, i když nejedete do žádného ze zmíněných měst. A pokud jedete, budete uchvácení, čeho si tam všímat, protože bez Gebrianova upozornění byste to nejspíš minuli. Stalo mi to při čtení o každém místě zmíněném v New Yorku, že jsem si říkala: byla jsem tam pětkrát, ale tohle jsem neviděla, nebo jo? :) Spíš než průvodce na cesty je to průvodce architekturou, trochu rodičovstvím, životem. Klidně by z toho mohl být blog a stačilo by to, Adam Gebrian ale umí dělat i pěkné fotky, takže je z toho knížka a určitě stojí za pozornost. 

Mira Marcinów: Osiřelec
Dílo, ve kterém se dcera vyrovnává se smrtí své milované matky. Nejedná se o souvislý text, ale spíš krátké střípky, které poskládané k sobě tvoří cosi jako memoáry. A celé je to geniální! Forma, styl, obsah, emočně je to nahoru dolů, prolíná se krásné s tragickým, radost s temnotou. Velký zážitek a určitě jedna z mých knih roku, to už vím. 

Sára Zeithammerová: Stehy
Pokud se nepletu, autorce ještě není ani třicet let, přesto napsala pro mě jazykově i stylisticky perfektní dílo. Kdybych ho četla mezi dvacítkou a třicítkou, věřím, že by mě uchvátilo. Tahle jsem přečetla knihu o nevěře, v níž jsou všichni její protagonisté dokonalí, které se mi líbila, ale nijak extrémně dlouho ve mně nezůstane.

Iva Hadj Mousa: Havířovina 
Havířovina je kniha, ke kterém jsem se nechala zlákat Instagramem. Zápis píšu trochu zpětně a upřímně už teď lovím z paměti, o čem a jaké to vlastně bylo. Hlavní hrdinka je spisovatelka v krizi, která pátrá po minulosti tajemného domu v rodné vesnici. Havířovina má potenciál vás rozečíst, autorka píše dobře, je vtipná, ale zhruba od poloviny už to "třeštíkovatí", děj upadá do milostných scén s truhlářem jako z nějaké divné reklamy a působí to trochu upachtěně, snad aby se tam vůbec něco stalo. Nemůžu říct, že bych byla vysloveně zklamaná, ale kdybych Havířovinu vynechala, o nic bych nepřišla. 

Kristin Hannah: Čtyři vichry
Ať je to jak chce naivní, nemohla jsem přestat číst. Příběh Elsy Martinelliové je zasazený do období roku 1934, kdy některé části USA sužovalo tragické sucho. Miliony lidí byly bez práce. Farmáři bojovali o zachování své půdy i živobytí, ale někdy to nešlo a museli odejít do Kalifornie, kde se jim od dalších Američanů, které tragédie nepostihla, dostalo otřesného zacházení. Elsa ho zvládá s nesmírnou a právě až naivní odhodlaností, ale ono to vážně nevadí. Dostala jsem román, kvůli kterému jsem byla schopná oddálit spánek a dostala jsem nahlédnutí do kapitoly amerických dějin, o které jsem vůbec nic nevěděla. Výborná věc na rozečtení, co plyne rychle jako film. 

Jhumpa Lahiri: Kde zrovna jsem 
Z italštiny přeložila Alice Flemrová, u které mám pocit, že nesahá často vedle. A zatím ho mám dobrý. :) Mikropovídky o životě jsou jednohubky ze všedního života jedné ženy ve středním věku - pozorování sama sebe, své práce, života, velice ženské, emotivní, obyčejné, a přitom vůbec ne. Zhltla jsem za dva večery, napsané dokonale.

Paulina Porizkova: No filter 
Nemám říct co víc než že všechno podstatné jsem dala sem. :) 

2022

Margaret Atwood: Kočičí oko 

Sheila Heti: Motherhood
A ke knize "Motherhood" zde.  

Petr Třešňák, Petra Třešňáková: Zvuky probuzení 
To nejpodstatnější je zde

Marcela Müllerová: Ve stínu duhy
Jaké to je zabalit domov, kufry, malé miminko a odstěhovat se na dva roky do Pákistánu? Jelikož už poněkolikáté prožívám podobný příběh jako Marcela Müllerová, jsem ultimátní fanynkou každé knihy, která se věnuje podobnému životu, jaký prožívám já. Přestože Pákistán v letech 2007 - 2008 se samozřejmě nedá v žádném případě srovnávat s Tureckem 2018 - 2020 nebo Malajsií v současných letech. Tahle knížka asi neosloví lidi, kteří neprožili nic podobného, nemají nějaký vztah k Pákistánu nebo k situaci, kdy každé dva tři roky měníte domov za jiný. Mně to každopádně bavilo, i když si dovedu představit nějaký ucelenější koncept, méně přeskakování sem a tam, méně popisů každého místního člověka a naopak víc emocí ženy, která žije s malou dcerou s neustálou hrozbou teroristického útoku nad hlavou. To mi tam chybělo. Jinak fajn čtení. 

Chimamanda Ngozi Adichie: Zápisky o smutku
Co bych si myslela o této knize, kdyby jí nenapsala Chimamanda? Nejspíš že to mohl být blog, že je to moc krátké, že tam spousta věcí chybí ... Vydali by ji vůbec, ptala jsem se po každé kapitole. Spisovatelce v roce 2020 zemřel tatínek a "Zápisky o smutku" jsou hold jeho památce ve stylu "byl to nejlepší táta na světě, teď umřel a já se s tím neumím smířit". Je to zajímavé, jelikož je to osobní a osobní od veřejně známé, slavné spisovatelky. Je tam pár zajímavých myšlenek, ale zároveň nic, co bych si podtrhla, vypsala, přimělo mě přemýšlet nad tím déle než jsem knihu zavřela. Jako terapeutické vypsání se skvělé, jako kniha za mě hrozně málo. 

Petra Soukupová: Nikdo není sám 
Je to pořád stejné a zároveň - pro mě - pořád stejně kvalitní psaní - skvěle uchopené, skvěle hluboce nahlédnuté lidské mysly, povahy, emoce, skvěle zachycená těžkost života, ačkoliv se v něm vlastně nic až tak těžkého neděje. "Nikdo není sám" je román o Veronice, ženě ve středním věku, která chodí do práce, pečuje o dospívající děti, domácnost a rodiče, posléze pouze otce, které má hodinu od domova. Je to román o umořující všednodennosti, o tom, že když už si říkáte, že od zítřka to bude jinak, je to - překvapivě - zase stejně úmorně. A je to taky výpověď o tom, že čím lepší se snažíme být pro všechny kolem sebe, tím horší jsme sami pro sebe a že asi - nebo aspoň já to tak čtu - nelze spojeně existovat bez toho, aniž bychom byli aspoň trochu sobci, kteří v první řadě myslí na svoje vlastní zdraví a pohodlí. 

Fredrik Backman: My proti vám 
Och! Ach! No koukněte, jenom ty výpisky. Je to přesně tak skvělá kniha, jak skvělé jsou mé vybrané pasáže. Přísahám! 

Petra Dvořáková: Zahrada
Petru Dvořákovou mám moc ráda, takže když vyšla Zahrada, byla to jasná volba. Skvělé téma (i když po úvodu už jsem lehce tušila, co by mohlo přijít), skvěle napsané, ale mám za to, že Vrány se Petře povedly lépe. Zahrada je příběh pětatřicetiletého Jaroslava, který se vrací do domu svého dětství poté, co opustil církev. V novém prostředí začíná hledat sám sebe a jak začít znovu, dostavuje se ale jeden velký konflikt, kterému musí čelit.  Na můj vkus měla Zahrada dlouhý úvod, který by nevadil, kdyby se ovšem to nejdůležitější v příběhu neodehrálo na posledních dvaceti stránkách. Jako by to všichni už chtěli mít za sebou nebo honili deadline, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč z tak zajímavého tématu není víc. 

David Těšínský: Jiná krása 
David Těšínský je český fotograf, jehož fotky se pravidelně objevují v různých světových médiích. "Jiná krása" je jakási fotografická a textová rekapitulace posledních deseti let jeho života a práce v různých zemích světa. Na 240 stranách mě vzala do Japonska, do USA, do Indie, Nepálu, Íránu, Amazonie ... a na spoustu dalších míst. David fotí tak, jak píše v úvodu, totiž že chce fotkami ukázat realitu a pohnout lidmi, kteří se na ně dívají. Mnou pohnul. Hodně. Nejen obrázky, ale taky syrovými a nijak vypilovaný texty, ve kterých jsem se přesto dozvěděla tolik zajímavých informací jako v dobrém cestopise. Na můj vkus v něm bylo možná příliš piva a sexu. Kdyby kniha měla dobrého editora, věřím, že by texty mohly být lehce očištěné - nejen od alkoholu, ale i od jistého přeskakování sem a tam. Jenomže to už by nebyl David Těšínský. Takže za mě dobrá práce, užila jsem si ji a knihu mám v knihovničce vystavenou před hřbety všech dalších knih, abych v ní mohla listovat a prohlížet si parádní fotky. 

Sally Rooney: Kdepak jsi, krásný světě? 
Krátké shrnutí a výpisky jsem napsala sem.

Lynsey Addario: A Photographer's Life of Love and War
Po dlouhé době kniha v angličtině. Lynsey Addario je jedna z nejznámějších světových válečných fotografek. Ve svých memoárech popisuje cestu z malé vesnice v Connecticutu, kde její rodina provozuje holičství, přes Jižní Ameriku, Afghánistán, Turecko, Afriku, Irák a další konfliktní zóny na první stránky prestižních světových médií. Je to zajímavé nahlédnutí do života ženy, kterou chuť poznávat, učit se a zvědavost dostala k práci, kterou miluje a z toho vyplývajícím oceněním. Líbilo by se mi méně popisů války a víc pohledů do její vlastní duše. Nejzajímavější kapitoly jsou na začátku, kdy dostala svůj první foťák a na konci, kdy jako respektovaná fotoreportérka na volné noze jezdící do válečných oblastí řeší, jestli a kdy chtít a mít děti, co jí to přinese a jak to ovlivní její kariéru. Bavilo mě to a jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla v originále. 

Robert Galbraith: Neklidná krev 
Skvost! Po delší době návrat ke Cormoranovi a Robin. Přestože skoro na tisíci stránkách, nenudila jsem se ani vteřinu a jenom jsem si mumlala, jak je to možný, že J.K.Rowling umí napsat všechno - a všechno v jednom. Spletitý děj, u kterého jsem do předposledních stránek nevěděla rozuzlení, citlivé a ani trochu klišovité ponory do duší hlavních hrdinů, obraz doby s narážkami na politiku, popkulturu, feminismus a ještě do toho zahnout i vážnou nemoc, dick picks a nekorektní humor. Wau! Navnadilo mě to dočíst Smrtící bílou, kterou jsem kdysi vynechala kvůli tomu, že jsem v době rození nechtěla číst o smrti dětí. A ještě víc těšit se na další díl, který už je v zahraničních knihkupectvích. Juch! 

Kazuo Ishiguro: Klára a slunce 
Vím, že půjdu proti proudu, ale Kláru a slunce jsem dočetla s očekáváním "kdy to přijde" a s jistou obavou, jestli jsem “to”, myšleno to úžasné, co v knize vidí všichni ostatní, nějakou nepozorností neprošvihla. Klára je robotka, jedna z těch, které movití rodiče v blízké budoucnosti kupují osamělým dětem jako sourozence, hračku, kamaráda. Kláru dostane Josie, která žije s matkou v luxusním domě na venkově a v důsledku genové mutace, jíž ji rodiče chtěli zajistit lepší budoucnost, postupně churaví. Dystopický román pokrývá mnoho etických otázek moderní doby a budoucnosti, upozorňuje na izolaci, zranitelnost, odcizení. Je v něm všechno, co mě zajímá a o čem chci číst, přesto mě svým sci-fi pojetím prostě neoslovil. Když jsem ho dočetla, zbyl ve mě pocit: konečně to mám a můžu si vzít něco jiného. A to jsem říkala, že nebudu dočítat knihy, které mě nenadchnou. Jenže když vás všechny vaše čtenářské zdroje bombardují tím, jak je to skvělé, člověk se logicky začne trochu obávat, jestli je čtenářky v pořádku, když se mu to úplně nepozdává a hledá a čte a hledá a čte až je najednou deset stran od konce. :)

Alex Schulman: Z popela
Od této knihy o křehkých rodinných vztazích jsem si hrozně moc slibovala, ale už od začátku jsem se nějak nedokázala začíst. Příběh tří bratrů, kteří se s urnou s popelem své matky vracejí na místo, kde z velké části vyrostli, bojovali o lásku matky a pozornost otce a kde došlo k jedné velké tragédii, je skvěle napsaný, ale něco mu prostě chybí. Jednoznačnější charaktery? Linka? Lepší přemýšlení nad uchopením minulosti a přítomnosti, aby se děj tolik nepletl? Uvěřitelnější konec, který je sice "wau", ale nějak se s ním prostě nedokážu ztotožnit? Nevím. Mám z toho takové smíšené pocity, které přetrvaly i po dočtení.  

Albína Mrázová: Moji Dánové a skoro Dánové
Albína je moje kolegyně z Deníku N, v Malajsii jsem první rok měla skvělou dánskou sousedku. Dost důvodů pro to, abych sáhla pro této knize. Milá svižná rychlovka, ze které se dá o Dánsku vyčíst všechno důležité, co nenajdete v žádném průvodci a co nepoznáte, dokud tam nějakou dobu nežijete. O lásce Dánů k lékořici, posypávání skořicí k narozeninám nebo o nevraživosti vůči sousedům ze Švédska jsem fakt neměla páru. Přitom tohle jsou přesně věci, které mě na každé zemi a kultuře zajímají čím dál víc. Přála bych si, aby takové knížky o kultuře a mentalitě byly dostupné o každém národu. Bavilo by mě to moc! 

Emily Itami: Kaligrafie zlomu
Mi sedla od prvního odstavce. Mizuki je japonská matka v domácnosti. Má hezký domov, pohledného a pracovitého muže, dvě děti. Na první pohled dokonalý život, a přesto ji občas napadne, jestli raději neskočit z balkonu. Pro hodně lidí to může být román o zpovykané paničce, která neví co by, pro mě je to skvěle napsaný příběh kombinující všechno, čím sama žiju: lásku, mateřství, život v cizí kultuře, zájem o Japonsko a fakt, že nikdo z nás není úplně za vodou, protože i když to navenek vypadá, že máme všechno, i když sami to víme, že máme všechno, rutina, samozřejmost a nezájem druhých nás mohou úplně ubít. Za mě skvělé kombo. Ale chápu, že kdo má existenční starosti, nejspíš knihu znechuceně odhodí do kouta. 

Pavel KosatíkHelena Třeštíková - Sběrná kniha 
Ach! Takhle nějak si představuju fantastický knižní rozhovor. Na knížce je od prvního řádku znát, že Helena Třeštíková se s autorem dobře znají a jsou přátelé. Číst jejich povídání je jako být jeho tichým svědkem. Moc mě bavilo, že Pavel Kosatík nevystupuje jen v roli novináře nebo spisovatele, ale nebojí se Heleně Třeštíková oponovat nebo s ní dokonce nesouhlasit. Pro fanoušky režisérky určitě must read, pro mě, která její tvorbu znám jen povrchně, by autor mohl ubrat na otázkách o jednotlivých projektech a přidat na těch o životě. Ale i tak jsem přečetla skvělý rozhovor dvou moudrých lidí, který můžu směle doporučit dál. 

Maggie O'Farrell: Hamnet
Můj Instagram zaplnil Hamnet a když mi ho v polovině července přinesla Kristina jako dárek, bylo jasno. Stejně jako po pár stránkách to, že čtu tento rok další výjimečnou knihu. Autorka v ní na základě malilinko archivních dokumentů a hromady fantazie vypráví smyšlený příběh života Williama Shakespeara, jeho manželky a dětí včetně syna Hamneta. Bylo to tak? Nebylo? Nikdo neví. Od prvních stránek je jasné, co se v příběhu stane. Přestože vzniklo krásné, smutné, pohádkově laděné a překrásným jazykem plným básnivosti napsané dílo, po kterém si protřete oči a chvilku nebudete mít náladu číst nic dalšího. Leťte pro něj. 

Asne Seierstad: Knihkupec z Kábulu
"Takhle nějak bych chtěla psát," napadalo mě u Knihkupce z Kábulu. Norská novinářka se na čas nastěhovala do středostavovské rodiny v Afghánistánu, aby o ní napsala sáhodlouhou reportáž kříženou s románem. Na osudech členů rodiny odkrývá všechna témata skloňovaná kolem Afghánistánu: války, drogy, dohodnuté sňatky, vzdělání, úděl žen, a ukazuje společnost, která je pro nás na Západě úplně nepochopitelnou. Myslela jsem si, že o Afghánistánu toho vím celkem dost, ale tato kniha mi ukázala, že moje informace jsou vlastně dost povrchní. Ve skutečnosti nemám páru, jak špatné to je a jak náročná je cesta k jakékoliv pozitivní změně. V knížce je tolik postav, že se mi až do konce pořád pletly, přestože autorka opakovaně připomínala, kdo ke komu patří i základní kontext jeho osudu. Netuším, jak bych tak širokou rodinu pojala jinak, a tak to vlastně nepíšu ani jako výtku. Absyntovky jsou totiž sázka na jistotu. Laťka je vysoko a tahle knížka ji dosahuje, o tom bez debat. 

Filip Titlbach: Byli jsme tu vždycky 
Skvělý nápad a zpracování. Třináct důvěrných rozhovorů o queer současnosti pokrývá všechna důležitá témata - trans, nelineárnost, drag queen, AIDS, ale také historii, manželství pro všechny nebo aktivismus a práva menšin. Považuju se za otevřeného člověka, přesto jsem toho spoustu nevěděla a naštěstí se toho spoustu dozvěděla. Nebinárnost mi ještě úplně jasná není, nejsem schopná ji uchopit ani po opětovném přečtení rozhovoru, ale nechávám si hlavu otevřenou. Tuším, že knížku budou číst spíš těmto tématům otevření lidé, což je škoda. Hodila by se spíš právě těm, kteří žijí v bublině, kde před queer problematikou zavírají oči nebo ji odsuzují bez znalosti kontextu. Definitivně mi otevřela obzory a ještě zvětšila - už tak dost velkou - míru tolerance. 

Caitlin Moran: Víc než žena
Poslední tři měsíce mám štěstí na výtečné knihy. "Víc než žena" je další v řadě. První knížku Caitlin Moran jsem dostala ke třicetinám a přečetla ji s nadšením a obavou, že nic lepšího o ženství už nikdy nenajdu. A ono ano! Jak Caitlin stárne, píše snad ještě chytřeji a vtipněji a samozřejmě o životních etapách a tématech, kterých se dál protínáme: děti, stárnoucí rodiče, střední věk, botox, úspěch. "Víc než žena" je skvělá kniha: humorná i závažná, chytrá, nemoralizující, na hodně stránkách jsem si řekla: "To je tak přesný". Výpisky - včetně toho nejhezčího o lásce - jsem hodila sem

Martin M. Šimečka: Tělesná výchova 
Dočetla jsem další skvost. Tělesnou výchovu napsal Martin M. Šimečka, známý slovenský novinář a komentátor, který kdysi mimo jiné šéfoval týdeníku Respekt a dnes je editorem slovenského Deníku N. Tělesná výchova jsou úvahy spojující tematiku sportu, osobní reflexe a filozofie. Šimečka je intelektuál, ale ironický, vtipný, nepovyšuje se, naopak upřímně přiznává, kolik toho neví. Kniha mi připomněla Murakamiho "O čem mluvím, když mluvím o běhání", ale Šimečkovy postřehy jsou mi bližší - je v nich méně detailů z běžeckých tras, ale o to víc myšlenek, prožitků a emocí. Krása, potěšení, přečtěte si to. 

Scarlett Wilková: Až uvidíš moře
Rodinná sága popisující život řeckých uprchlíků v Československu se vším, co k němu patří - stesk po domově, pocit vykořenění, snahu zapadnout nebo naopak za žádnou cenu nebýt součástí nové společnosti, protože se stejně jednou vrátíme domů ... Scarlett Wilkové se podařilo představit mi téma, o kterém jsem vůbec nic nevěděla a navíc stvořit mimořádně čtivou knihu. Stránky letěly jedna za druhou, bavilo mě to, ačkoliv jednoduché psaní působilo pro filozofické, lehce ezoterické a hlavně tématicky úplně jiné knihy Suleiky jako velmi kvalitní školní sloh. Ale v zásadě nemám, co bych vytkla. 

Suleika Jaouad: Mezi dvěma světy
Další poklad! Autobiografický román o tom, jaké to je, když sotva dokončíte prestižní americkou univerzitu, zamilujete se, odstěhujete se za prací do Paříže (a on za vámi), lékaři vám sdělí zdrcující diagnózu. Místo kariérního postupu vás čeká chemoterapie, místo zamilovaného objevování Evropy návrat k rodičům, hadičky, injekce a nekonečné střídání vděčnosti a naštvanosti, místo budoucnosti se opakovaně vynořuje jediná otázka: Umřu? Z anotace bych po knížce asi nesáhla. Rakovina mě straší tak nějak všudypřítomně, nepotřebuju o ní ještě číst. Tím spíš, když každý takový příběh automaticky zavání hromadou klišé a ezoterických frází alá jak mi nemoc změnila život a jak jsem si teprve díky ní uvědomila, co je v životě důležité a podobně. Pak mě ale @zuzana_drake nalákala, že Suleika Jaouad napsala úplně jiný rakovinový příběh. Svou nemoc, vztah, emoce i fakt, že ji nemoc za mořem přinesla statut celebrity rozpitvala na dřeň, bez klišé, s otevřeností napsat o tom, jaké je to mít sex na onkologickém oddělení manhattanské nemocnice nebo jak hluboká propast prázdnoty a deprese se před člověkem otevře, když ho z ní po třech letech propustí uzdraveného. Už po dvacáté stránce knížky jsem si o Suleice vygooglovala všechno, co šlo, poslechla její TED Talk, začala odebírat její newsletter. Když jsem zjistila, že se jí rakovina na konci loňského roku vrátila, po půlnoci jsem si v obýváku pobrečela jako by si diagnózu vyslechl někdo, koho osobně znám. Ta knížka je nádherná. Čtěte a předávejte doporučení na ni dál. 

Rutger Bregman: Lidstvo
Nejkrásnější letošní kniha? Pravděpodobně ano. Všechno podstatné o ní zde

Amy Chua: Bojová píseň tygří matky
Přísnou čínskou výchovu dětí kolem sebe v Asii sleduju dennodenně. I Benjamín chodí do několika kroužků, kde je jejich čínské vedení na západní poměry dost tvrdé. Ale je to špatně? Kniha je zajímavá konfrontace dvou naprosto odlišných přístupů k rodičovství - otec židovský Američan, matka Číňanka vyrůstající v čínské komunitě v USA, a tedy nutící dvě dcery neustále překonávat své limity. Zvyšuje laťku tak, jak to zná z domova. Pro člověka z USA nebo z Evropy je to ale často až do trestuhodných výšin - šest hodin hraní na housle nebo klavír, dcery bez večeře, pokud odmítají cvičit nebo odmlouvají a podobně. Nejsem překvapená, čínskou výchovu trochu znám a neodsuzuju, její tvrdost v téhle knize mě ale přesto šokovala. Trochu škoda, že Chua se v knížce zabývá v podstatě jen vážnou hudbou a velice okrajově třeba školou, přístupem k moderním technologiím, dívek pubertou nebo prostě tím, jak zvládala být profesorkou práva na prestižní americké univerzitě a zároveň věnovat tolik času dvěma dětem. Za mě méně klasické hudby, víc vhledů do čínské hlavy a emocí. 

David Hecl: Mluví k vám kapitán
Knižní rozhovory, zvlášť ty od Martina Moravce, se čtou prostě samy. Navíc když naproti novináře sedí tak zajímavý člověk jako kapitán Airbusu A380 David Hecl. Nebylo tam nic, co by mě nezajímalo. Je to dobré čtení pro fanoušky létání i pro ty, co letí jednou za pár let na dovolenou. Kupa zajímavostí, Heclova pokora, odsýpá to a napsané je to tak, že to můžete číst, i když nejste úplně v klidu, ale třeba si vedle vás hrají děti. Navíc jak je knížka nabitá zajímavostmi, dá se k ní pravidelně vracet a vždycky si v ní člověk osvěží něco, co už zapomněl.

Marie Machytková: Sama v Tokiu
Trochu nevím, co jsem to vlastně četla, ale i tak se mi to celkem líbilo. Sama v Tokiu jsou částečně memoáry, trochu cestopis o Japonsku, trochu víc hledání se. Autorka pracuje v Českém rozhlase, má neutěšené dětství, dva umírající rodiče, snoubence, ale také "plamínek", který ji žene do Japonska. A tak začne studovat japanologii a do Japonska se navzdory situaci doma několikrát vydá. Nemá to žádný jasný začátek a už vůbec ne konec. Vlastně bych to viděla, že by to klidně mohl být dobrý, zajímavý a pořád dál pokračující blog. Na knihu by to chtělo asi trochu přísnějšího editora. Ale žiju v Asii, ráda bych se podívala do Japonska a zajímalo mě to. Takže jsem knihu přečetla za pár dní a nelituju ani trošku. 

Sofi Oksanen: Psí park
Mladá Ukrajinka Olenka je bez práce, a tak se kvůli penězům stane dárkyní vajíček. Začne nový život. Daří se jí, a tak povýší na koordinátorku a do firmy hledá další vhodná děvčata. Kdo by mohl tušit, už před lety se pokazilo něco, co ji bude pronásledovat i v nové realitě, kterou si pečlivě buduje? V tématu autorka vypráví o mnoha důležitých věcech, od problematiky dárcovství po děsivou realitu žen na Ukrajině, jejichž příběh často nezmění ani nový domov na Západě. Všichni hrdinové uvěřitelní, příběh dobře vystavěný, napsaný, atmosféra románu, co se postupně mění v thriller. Nemám co vytknout. Knížka Sofi Oksanen měla všechno. Přesto nemůžu říct, že bych bez ní nemohla žít a zasáhla mě jakkoliv výrazněji. Skvělá! 

Oliver Burkeman: Čtyři tisíce týdnů
Na této planetě nám bylo, když to dobře půjde, vyměřeno zhruba 4000 týdnů. Co s nimi uděláme? Tato knížka mi v uplynulém měsíci překopala většinu přesvědčení, co jsem si hýčkala o time managementu, čistém stole, schopnosti sladit mateřství s věčně plným diářem a tisícem zájmů - totiž že to někdy půjde, jen přijít na nějaký pro mě vhodnější systém a být trochu disciplinovanější. Burkeman říká, že to nepůjde, i kdybych byla plánovač roku a nemusela spát. A že to nevadí. Že smířit se se svou konečností, s tím, že nikdy nepřečtu celý svůj to-read list, nenaučím se tři jazyky, nenapíšu všechno, co bych napsat chtěla, je nakonec úlevnější než to celý život zkoušet a honit se a pak si na jeho konci říct - tohle bylo ono? Čtení této knížky na začátku bolelo. Na konci ji hodnotím jako jednu z těch, co mi za pochodu mění život. 

Lily King: Milovat a psát
Takové to, jak si koupíte knížku, protože si myslíte, že to bude z velké části o psaní. A on je to slaďáček, v němž každé ráno před prací hlavní hrdinka něco chvilku ťuká do počítače a on je z toho bestseller, co jí změní život, na pozadí další neuvěřitelných a život měnících událostí. Nechápu, proč, jak, kde se i tato kniha, nejen dílo v ní, staly bestsellerem. Dočetla jsem s pocitem, že to byla ztráta času a s vyčítavým pohledem na čtyři sta dalších knih v mém to-read listu, které tuhle mohly nahradit. 

Elizabeth Stroutová: Olivie Kitteridgeová
Koupila jsem si na mnoho doporučení, jaký je to skvost. Nápadově určitě ano. Zajímavá sonda do života ve městečku a do duší mnoha jeho obyvatel, které propojuje postava svérázné učitelky Olive Kitteridgeové. Skvost je to i stylisticky. Takhle psát, nosila bych se jako pávice. No a teď to ale. Nevím přesně proč, ale nějak mě to za srdce nechytlo. Bylo to tím, že jsem o několik generací mladší než Olive? Nedovedu se vžít do toho, co prožívá? Bylo to proto, že příběh vlastně odnikud nikam nesměřuje, jsou to vlastně jen poskládané povídky? Nebo proto, že o jiných postavách je tam často víc než o Olive? Asi od všeho něco. Na konci jsem si říkala, že nečíst o to, o nic zásadního bych nepřišla. 

Michael Třeštík: Hodně jsem nikde
První kniha od Třeštíka. Takové trochu nic, prostě zápisky z prvního roku pandemie, vzpomínky, život, Helenka, děti, ale kultivované, intimní, otevřené, vlastně mě to příjemně překvapilo. Zírala jsem na tu otevřenost i na to, kolik toho autor v životě dělal, do kolika věcí se pustil, jak na to pak nahlížel (že dělá všechno, ale to jediné, co by dělat měl - psát román, pořád ne) a knížka odsýpala jako detektiva. Určitě to nebyla od Třeštíka poslední. 

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání 
Píšu, běhám a tuhle knihu jsem měla roky v knihovničce. Nejvyšší čas přečíst! Česky vyšla před dvanácti lety a já si celou dobu kladla otázku, jestli by ji někdo vydal v roce 2022. A jestli by ji někdo vydal, kdyby její autor nebyl oceňovaný japonský spisovatel. Jsou to poutavé skoromemoáry, kde Murakami popisuje svá léta běhu a vývoje jako spisovatele, uvažuje sám na sebou, trochu nad světem. Pro fanoušky běhání a autora podle mě skvělé nahlédnutí do hlavy romanopisce, pro všechny ostatní asi knížka, kterou když si nepřečtou, nic se nestane. 

Édouard Louis: Kdo zabil mého otce
Literární zpověď, která je něco mezi deníkem, otevřeným dopisem otci a kritickou statí obžalovávající francouzskou vládu. Je to tak kratičké, že je to čtení na jeden večer. Louis píše bravurně, ovšem útržky dojmů a vzpomínek pro mě byly spíš jako zápisky z nějakého terapeutického deníku než literární dílo, z něhož bych si odnesla hluboký požitek. Odsouzení francouzské vlády mi k tomu vůbec nesedělo, přišlo mi násilné a vlastně jsem ho v kontextu s větší částí knihy, která je velmi osobní, moc nepochopila. Když jsem dočetla, jenom jsem pokrčila rameny. 

Annette Bjergeldtová: Kodaňská píseň písní 
Tohle bylo něco tak kouzelného, že teď, pár minut po dočtení, mám chuť křičet, jak teď budu moc žít bez Esther, Olgy, Varinky???!!! Autorka, dánská písničkářka, napsala rodinnou ságu, v níž malířka Esther líčí život tří generací pod jednou střechou. Děje se tam sice "jen" obyčejný život, ale je vylíčený tak neskutečně poutavým jazykem a nápaditými lyrickými obraty, který si mě na padesáté stránce vzal a dva večery nepustil vůbec k ničemu jinému. Je to óda na lásku, která hory přenáší a srdce rozbíjí na padrť a je to óda na život, kde se jednou vznášíte a podruhé sbíráte z dlažby, ale důležité je se nevzdat. Nádhera. Nebudete litovat. Přísahám. Letos definitivně jedna z nejlepších knih. :)

Mariusz Szczygieł: Láska nebeská 
Návrat k Mariuszovi, jelikož v jednom fejetonu této knihy se objevuje moje česká skoro sousedka z Malajsie. (Díky za zapůjčení, Marti!) Po Gottlandu slabší, ale Mariuszovy otevřené oči, s nimiž chodí po světě, nadhled, schopnost dokonale poznat cizí národ a ještě o něm vtipně psát, jsou stejně obdivuhodné. Speciálně pro někoho, kdo se čas od času snaží o něco podobného, takže ví, jak zatraceně je to složité. Přečetla a přečtu si od něj všechno, co napíše a obávám se, že hodnotit to budu vždycky trochu s nekritickým obdivem. 

Linda Bartošová: Novinářky
Linda Bartošová má známou tvář, velké publikum na sítích a napsanou průměrnou knihu. Pro lidi mimo mediální prostředí je to nejspíš zajímavé čtení, mně nepřinesla nic, co bych nevěděla, kromě pár rozčilení se nad klišovitými postřehy o tom, jak těžké je skloubit novinařinu a rodinu. Je nějaký obor, ve kterém to těžké není? Nechápejte mě špatně. Linda má dobré otázky, dobré respondentky, jenom by si zasloužily o dost víc stran, o dost méně klišé (jako třeba Ženy o ženách Báry Baronové) a rozhodně lichotivější fotografie. 

Malcolm Gladwell: Mluvit s cizinci: Co bychom měli vědět o lidech, které neznáme
Gladwell je prostě mistr non-fiction. Výběr tématu, příběhů, to, jak důkladně jsou vyrešeržované a napsané včetně podpůrné argumentace a sdělení, které z nich vychází, klaním se nejhlouběji, jak dokážu a hned si jdu znovu zopakovat jeho Masterclass. :) A co jsem si z knížky odnesla? My lidé apriori věříme druhým a velmi záleží na vyladění osobnosti, případně na tom, jak sami se sebou pracujeme, abychom třeba tak důvěřiví nebyli. Na druhou stranu, důvěra je základním předpokladem fungování společnosti a kdybychom měli přehnaně ostražitě přistupovat ke každému, s kým se v životě potkáme, nebyl by život vlastně vůbec možný. Fakt skvělá věc. Dejte si to a neposlouchejte argumenty, že by kniha mohla být článkem. Tématicky asi mohla, ale Gladwellovo psaní za ty stránky prostě stojí. 

Karl Ove Knausgärd: Můj boj 6: Konec
Platí to, co jsem napsala už níže, vše podstatné je zde

Karl Ove Knausgärd: Můj boj 5: Někdy prostě zaprší
Tahle hexalogie je pro mě tak zásadní životní dílo, že jsem o ní sepsala celý post. 

Johana Fundová: Hezký, ale narovnej se!
Oddechovka v tom nejlepším slova smyslu. Bavilo mě to, přečetla jsem to za dva dny a za dva dny také pravděpodobně nebudu vědět, o čem to bylo. Snad kromě toho, že to mělo divně useknutý konec. Putovní kniha po české komunitě v Malajsii putuje dále. Díky za ni, Lucko, v Česku bych si ji sama od sebe nevybrala. 

Karl Ove Knausgärd: Můj boj 4: Tanec v temnotách
Já myslím, že ať sem napíšu cokoliv, stejně už všichni víte, že Karl Ove napsal jedno z mých životních děl, které urputně čtu a zároveň nikdy nechci, aby skončilo. U každého nového dílu se bojím, jestli udrží nastavenou laťku a nebude psát jenom proto, aby splnil původní záměr napsat šest nebo dokonce dvanáct knih během dvou let, ale nakonec si vždycky řeknu, že je to čím dál lepší a jak je to možné, vždyť už to snad ani nejde. 

Lidmila Kábrtová: Čekání na spoušť
Lidmila Kábrtová poprvé a výborný zážitek. Osm povídek, ve kterých se navzájem prolínají postavy a jejich osudy, ukazují, jak moc některá naše rozhodnutí a činy dokáží ovlivnit životy druhých. Strohé, ale  úderné, výborně napsané, smutné. Připněte na to-read list, myslím, že nebudete litovat. 

Ocean Vuong: Na Zemi jsme na okamžik nádherní 
Čtvrtá a zatím nejlepší letošní. Kniha je vlastně dopisem syna negramotné matce. V něm Vuong alias Pejsek líčí mnoho těžkých témat, od emigrace z válečného Vietnamu do USA přes otázky rasy, sexuality po schopnost začlenit se do nového domova a kultury. Kniha odehrávající se zčásti v mani-pedi salonech, kde Vuong jako malý chlapec dýchá výpary z laků a smažených nudlí, mě hluboce zasáhla surovostí, upřímností, emocemi, jazykem. Ne všechno jsem asi pochopila, jak autor zamýšlel, ale celkově se mi na 1000% trefila do vkusu. Mám radost, že jsem ji neminula, a gratuluju Vuongovi, ani ne třicetiletému autorovi, pro něhož je angličtina naučeným jazykem, k tak úchvatnému debutu! 

Jiří Nádoba: Danuše Nerudová - Máme na víc
O Danuši Nerudové nevím skoro nic. Hodně lidí v mém okolí o ní každopádně mluví jako o zajímavé kandidátce na prezidentku, a tak jsem si říkala, že je ideální oba se o ní něco dozvědět. Knižní rozhovory jsou na takové seznámení skvělá věc, ačkoliv zrovna tento mi přišel relativně povrchní a udělaný hodně "na rychlovku". Snad aby s knihou Nerudová mohla zahájit kampaň, takže čím dřív to vyjde, tím lépe? V knize nezazněl žádný názor, který by mě vyloženě rušil nebo jsem v něm s Nerudovou nesouhlasila. Kde na otázku úplně neodpověděla, chápu proč, u některých klišovitých odpovědí u tématu rodiny zase beru, že v Česku jsme ještě nedospěli do fáze, kdy se o ženských kariérách, včetně té prezidentské, můžeme bavit bez frází typu "je to těžké, je to náročné, člověk potřebuje výpomoc." (Ne, výpomoc fakt nestačí, pakliže třeba chcete řídit univerzitu nebo kandidovat na prezidentku. Ale to je jiná kapitola.) Škoda. Jinak dobré, po přečtení vím o dost víc a za prezidentku si Danuši Nerudovou představit dokážu. 

Delphine de Vigan: Ani později, ani jinde 
Jeden den v životě Mathildy a Thibaulta v anonymizovaném životě velkoměsta. Dva úplně jiní hrdinové, dva úplně odlišné životy, dvě úplně jiná zaměstnání, a přesto tolik podobných pocitů prázdnoty, únavy, samoty, bezútěšnosti, životního zklamání. Dva hrdinové, kteří by potřebovali obejmout, utěšit a přikývnout jeden druhému na to, co prožívají. A dva hrdinové, kteří k sobě obzvlášť v jednu chvíli mají mimořádně blízko, a přesto se nepotkají. Ani později, ani jinde. Je to dobrý příběh a k tomu skvěle napsaný, ale od Delphine de Vigan bych ani nečekala nic jiného. 

Jan Němec, Petr Vizina: Znamení neznámého 
Kniha rozhovorů o duchovním hledání. Chytří tazatelé se ptají chytře vybraných lidí, kteří mají co říct. A i když někteří z nich jsou na hodně zvláštních myšlenkových i duchovních cestách, kterým jsem vůbec nerozuměla, výsledkem - vzhledem k autorům a nakladatelství nepřekvapivě - není žádný ezo bullshit. Ale ani žádný návod na život, pokud by snad někdo takový čekal. Já jsem nečekala, a tak nejsem zklamaná. Kde jsem rozuměla, tam jsem si užila intelektuální potěšení, kde ne, dali mi autoři nekonečný prostor pro vlastní interpretaci. Slušný začátek roku. Díky! 

2021

Delphine de Vigan: Děti nade vše
Po dlouhé době kniha, o které nevím, co si napsat do poznámek. Za mě asi nejslabší od Delphine de Vigan, ale proč? Společensky angažovaný román, který se zprvu tváří jako detektivka, ale postupně přeroste do čehosi jako dystopie o nebezpečí sociálních sítí a zveřejňování dětí na různých internetových platformách se mě tematicky velmi týká. Dát, nebo nedat kluky třeba sem na blog, je otázka, kterou řeším skoro denně. Ale možná proto, jak silně si svou rozpolcenost uvědomuju a jak mocně se setkávám s kanály typu "Vlad and Niki" díky svým synům, nedokážu být překvapená tím, co jsem se o dětských youtuberech dočetla v této knize. Téma jistě aktuální a naléhavé, pro mě už ale dost prozkoumané, které má navíc tendenci přecházet do moralizovaní nad zkaženým světem. Tak jednoduché to ale fakt není. Není to špatné, to asi nic od de Vigan, ale kdybych si tuhle knížku odpustila, o nic bych nepřišla. 

Ottessa Moshfegh: Můj odpočinkový rok 
Napsat 224 stránek o depresi, braní prášků, prospání většiny dne a chození do večerky pro kafe, když jste náhodou vzhůru, je jedna věc. Já bych se takovému banálnímu nápadu nejspíš vysmála. Napsat je tak ohromujícím způsobem, aby se navzdory pořád opakovanému ději nikdy neopakoval jeho popis, je věc druhá. A zařídit to tak, aby čtenář otáčel stránky jako by šlo o vrcholně dramatickou detektivku a ne nihilismus jedné zbohatlické holky z New Yorku, věc třetí. Jeden ze čtenářských zážitků roku. Může být deprese ohromující - myslím v pozitivním slova smyslu? Vím, že to je oxymorón, každopádně v tomto případě prostě ohromující je. Tedy - byl. Až mě mrzí, že hrdinčin odpočinkový rok už skončil. 

Radka Třeštíková: Tajemství
Zase jsem si to koupila. :) A zase nenapíšu nic, co by tady už nezaznělo. Radka Třeštíková prostě umí psát. Že příběhy přitažené za vlasy, to je jedna věc. Že příběhy, ve kterých máte chaos v postavách a dlouhé věty, to druhá. Ale čte se to prostě dobře, odsýpá to, chcete vědět, co bylo dál, a já jsem to chtěla vědět tak moc, že z deseti rozečtených knížek jsem otevírala večer co večer právě tuhle, dokud jsem ji za čtyři večery nepřečetla. Víc k tomu nemám. 

Witold Szablowski: Jak jsem krmil diktátora
A tohle ano! Ano! Ano! Polští reportéři jsou extra třída a tohle dílo to jednom potvrzuje. Fascinují téma a příběhy kuchařů, kteří vařili pro světové diktátory, do kterých byly decentně zapracované autorovy vlastní poznámky o tom, jak těžké bylo kuchaře najít, přesvědčit k interview, zpovídat a také střípky historie některých zemí. Sazblowski umí. A já bych chtěla umět tak dobře, jako umí on. Tohle muselo dát šílené práce! 

Dita Táborská: Černé jazyky 
Čím dál od domova žiju, tím víc miluju knížky autorů, kteří vidí za humna. Diplomatka Dita Táborská kouká v téhle knížce na Tchajwan. Příběh úspěšného muže Baa, kterému se nejen vinou vlastních rozhodnutí, rozpadá život, je sem tam trochu kostrbatý, ale pro mě ho držel nad vodou právě pohled do země, o které nevím nic víc než to, že existuje. Nebylo to zlé, ale nebylo to ani wau, které budu doporučovat každému, koho potkám. 

James Clear: Atomové návyky
Kdo že to řekl, že mnoha knihám by neuškodilo, kdyby z nich byly články a mnoha článkům by stačilo, kdyby z nich byly tvíty? Atomové návyky jsou jedna z nejlepších knížek, které jsem četla. Akorát jsem zřejmě motivační literaturou přehlcená, a tak by mi doopravdy stačily v článku. Všechno je logické, vyzbrojované, zabalené do zapamatovatelných příběhů, ale prakticky u všeho jsem si říkala: "Ty jo, vždyť to vím, tak proč to dávno nedělám?" Začnu po téhle knize? Nevím. Nakonec je to zase o tom, že skutečnou práci za vás kniha neodvede ani na tom nejmenším návyku. Ale hodí se připomenout, jak na ně. 

Dominika Prejdová: Z čeho je den
Moje kniha roku. Téma patchworkové rodiny je hlavně v článcích v ženských časopisech ohrané jako telenovela. Ale Dominika Prejdová je snad první, která ho uchopila takové, jaké je doopravdy. Nenapsala příběh, ve kterém hrdinka kráčí od nějakého začátku do určitého cíle, nevydává v něm žádná jednoznačná prohlášení. Napsala prostě deník emocí, v němž ukazuje, jak je taková rodina vypocená, vydřená, někdy je to radost, jindy smutek, většinou bruslení mezi vlastními pocity a snahou respektovat pocity druhých, aby se to všechno nesesypalo. Žádným konkrétním momentem to nezačíná ani nekončí. Je to zkrátka kontinuální přelévání energie emocí, ukázka, jak těžké je to pro všechny zúčastněné, ačkoliv pro každého jinak. Dominika Prejdová napsala prostě, no - život. A napsala ho fantasticky. 

Kateřina Rudčenková: Amáliina nehybnost 
A znovu. Další dílo, které rozhodně nesedne každému. A znovu se silným akcentem Japonska, do kterého pravidelně odjíždí hlavní hrdinka Amálie. A do třetice - znovu žádný velký děj, jen život čtyřicítky, co se potácí životem, naráží na deprese, nejistoty, vzorce, které jí předala matka, a tudíž špatné chlapy, minulost a pocity, které se doma nikdy příliš otevřeně neprobíraly, a tak ji vláčí dospělostí. A co teď? Terapie? Lekce buddhismu? Další Japonsko? Začít znovu, jinak? Některé myšlenky znám, takže mě to bavilo. Ke čtení mě přesvědčila cena časopisu Reflex v literární soutěži Knižního klubu. A jsem za to ráda, jinak bych knížku asi neobjevila. 

Mieko Kawakami: Prsa a vajíčka
Román, který určitě nesedne každému. Jak název napovídá, řeší se v něm ženství, mateřství, postavení žen, chudoba, privilegovanost a spousta dalších téma ze silně patriarchálního Japonska - mimochodem nakouknutí do něj byl jeden z důvodů, proč jsem po téhle knížce sáhla. Knížka nemá žádnou jednoznačnou dějovou linku. Nejprve čtete padesát stránek o jednom odpoledni, pak jednu o dvou letech v životě Nacuko, spisovatelky, která nesmírně touží po dítěti, ale její sexualita jí brání počít ho standardním způsobem. V příběhu je hodně nimrání se, v životní filozofii, debatách (kdo co řekl, kdy a proč), pocitech a to I like. 

Ema Labudová: Lada u ledu
A tohle mi hodně sedlo! Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií v Československu na konci padesátých let. Tématem knížky ale zdaleka není jen vztah Lady k jídlu. Je to taky vztah dětí k rodičům, spolužákům, klukovi, ze kterého se později stane manžel, vztah k práci a vztah k místu a době, které nenabízejí vůbec nic pro budoucnost. Lada je nešťastná jako studentka i jako dospělá žena, ve vlastním těle, v duši i v době, ve které žije. A napsala to dvaadvacetiletá holka? Klobouk dolů! Navíc to napsala velmi netradičně ve druhé osobě, takže Lada v celé knize mluví vlastně sama se sebou. Povedený. Fakt! 

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně
Skvělé, čtivé, zajímavé a je v tom všechno. Osobní příběh, emoce, novinařina, komplikovanost i hnus komunistické Číny v tématech, na která v českých médiích běžně nenarazíte, hodně piv i panáků pálenky. :) Etzlerovsky drsné, bez zbytečné sebecenzury, absolutně na nic si to nehraje, a přitom si z toho tolik odnesete - včetně tipů na klidnou dovolenou na Bali. .) Výborná knížka, jedna z mých nejlepších tento rok. 

Maye Musk: Když má žena plán
Takhle: kdyby to nebyla Maye Musk, maminka Elona, nikoho by to nezajímalo. Mně taky ne. Ale kdysi jsem přečetla Elonův životopis, a tak jsem byla zvědavá i na pohled z druhé strany. Přiznávám, že tak strastiplný a odvážný příběh jedné ženy jsem nečekala. Tolikrát spadnout, postavit se, začínat znovu, bít se za sebe i za děti, a pak jim dát volnost, aby si mohly splnit své sny, to je prostě obdivuhodné. O tomhle bych ráda četla ještě víc, naopak celkem dost motivačních odstavců bych vyškrtla. Ale celkově fajn. Nelituju. 

Ian McEwan: Pokání 
Na mém seznamu bylo dlouho a léto si žádalo nějakou klasiku. Příběh třináctileté Briony, která svou touhou a posléze fantazií zničí několik životů a po zbytek života by za svůj čin měla činit pokání, jsem v hrubých obrysech znala. Kdysi jsem viděla i film, ale protože si filmy nepamatuju, hned po dočtení knížky jsem se na něj vrhla znovu. U filmu mě překvapilo, jak ve srovnání s knihou odsýpal. Knížka je nádherně napsaná, ale kvůli barvitém popisům a odbíhání od hlavní linky přiznávám, že i mě se občas děj táhnul. Četla jsem na etapy, nakonec mě bavila, ale že by to byl pětihvězdičkový kus, bez kterého by byl můj život o dost chudší, to rozhodně ne. 

Jeanine Cummins: V prachu cest 
Dlouho jsem neměla v ruce knížku, která by mě chytla už na pátém řádku a nepustila do posledního. Příběh mexické knihkupkyně Lydie, které kartel zabije celou rodinu a která se z Acapulca utíká do Spojených států je sice vymyšlený, krutá cesta hlavně na nákladních vlacích La Bestia už ne. (vygooglujte si to, něco tak šíleného jsem dlouho neviděla). Moc bych si přála, aby si tuto knížku přečetl každý, než na internetu nebo jinde utrousí něco o migrantech. Musíte být naprosto zoufalí, když se rozhodnete opustit svoji zemi, nechat v ní všechno a vydat se na cestu, kterou nevíte, jestli přežijete. Vzhledem k tomu, že autorka vycházela z reálných výpovědí, nemám důvod nevěřit, že všechno v románu popsané se na cestě skutečně děje a přeshraničním cílem projde jen pár vyvolených. 

Carmen Kornová: Začátek nové éry
Poslední díl trilogie. Ještě přibylo postav!!!, naopak ubylo děje. Stránky plní v podstatě popisy běžných situací, kdo kam šel, koho navštívil, co jedl a co řekl a pak smrti jednotlivých lidí, jejichž osudy kniha začínala. Nevím, jestli je to létem nebo obdobím, že se teď jaksi nedokážu začít do ničeho "nachytřovacího", ale vlastně se mi to docela líbilo. Jako Geniální přítelkyně to není, ale jako příběh roztažený do jednoho století na pozadí dějinných události v Německu mě to bavilo. Kdybych někdy náhodou pochybovala, že rodina je to nejdůležitější, tady to mám rovnou ve třech knihách. Ale myslím, že nebudu, a tak jedno přečtení stačilo. :)

Karl Owe Knausgård: Můj boj 3: Ostrov chlapectví
Třetí díl jsem četla s přestávkami skoro rok. Někdy mě Karl Owe dlouhými popisy norské krajiny trochu nudil, ale když jsem po něm sáhla znovu, zase mě lapil. Kdesi jsem četla, že Kansugårdovy knihy jsou depresivní Děti z Bullerbynu. Pravda je, že otevřenost téhle obyčejnosti je až šokující. Přitom je to realita. Nezkrášelená, nezdramatizovaná, věřím mu každé slovo. Do konce života si budu pamatovat a připomínat jeho vztah s otcem, z něhož jde cítit naprostá bolest, zoufalství, nedůvěra. "Jak někdo může být tak nesmyslně krutý ke svému dítěti? Proč???!!!" ptala jsem se. Právě o vztahu s otcem je tenhle díl především. Dám si teď od Karla Owe na chvilku pauzu, ale myslím, že nejpozději na podzim si rozečtu čtvrtý díl, protože tyhle knížky pro mě budou patřit k jedněm z nejobjevnějších v životě. 

David Nicholls: Jeden den
Trocha romantiky ještě nikoho nezabila. Obzvlášť v tak nápadité formě a tak pěkně napsaná. Může existovat upřímné přátelství mezi mužem a ženou, nebo je za tím minimálně na jedné straně vždycky něco víc? Míjení se, ztrácení, objevování, a přesto láska. Bavilo mě, jak se celým románem jako nitka vinou příklady toho, jak moc se často liší to, co říkáme, od toho, co skutečně cítíme. A kdo si myslí, že uhodne, jak to dopadne, plete se. Protože co vypadá, že je jasné od první stránky, skončí nakonec úplně jinak. Byl to pro mě šok, ale určitě přispěl k tomu, že tahle romantika pro mě byla jiná, uvěřitelnější a zapamatovatelnější. 

Rory Sutherland: Alchymie
Představte si, že vám někdo uvaří kafe, co vypadá a chutná jako tekutina nabraná v louži u nějakého pole a řekne si vám za tuhle dobrůtku o stovku. Že byste si to nevzali ani zadarmo? Ale vzali. Za stovku. I za víc. A pravděpodobně to minimálně několikrát do roka děláte, když si nesete v ruce kelímek Starbucks. Dává to logický smysl? Vůbec. A právě o tom je tato kniha, kterou napsal bývalý kreativní ředitel Ogilvy. Říká v ní, že logika je skvělá věc, ale zejména ve světě reklamy je důležité umět ji ignorovat. Logické věci vymyslí každý. Ty nelogické se mohou zdát hloupé, ale fungují. Kniha je plná příkladů, kdy logika selhává na plné čáře, zatímco bláznivé nápady vítězí. Některé pasáže mě vyloženě nadchly, pár jich bylo slabších, ale celkově myslím must read pro každého, kdo má co dočinění s reklamou. 

Eškol Nevo: Poslední interview 
Toto bylo taaak nádherné! Eškol Nevo je známý izraelský spisovatel, ale já se s ním setkala poprvé. Neznám jeho přechozí díla, ale už teď se na ně těším. A doufám, že Poslední interview nebude jeho poslední. Knihu Poslední interview začal psát údajně proto, že se mu nedařila práce na románu. Psát však chtěl, a tak vzal otázky, které mu dávají novináři i účastníci literárních besed a řekl si, že na ně bude poctivě odpovídat. Třeba mu to rozbije spisovatelský blok. A ono jo! Výsledkem je neuvěřitelný vhled do života, myšlenek a pocitů muže, kterému se rozpadá manželství, umírá mu kamarád, děti pomalu opouští domov a on se - vlastně od počátku kariéry, ale s přicházejícím stářím čím dál častěji - ptá, co všechno z toho smí a také jak použít pro své psaní. Tuším velkou oporu v realitě, malinko fikce, ale styl i upřímnost mě dostaly. Tak blízko jsem ještě žádnému autorovi nebyla. Že by kniha roku? Ve výběru na konci roku nepochybně bude. 

Martin Hrnčiar: Forbidden 
Protože se líbila Michelle Losekoot a na její výběr knih já dám, podpořila jsem a pak vzala do ruky i Tina. No. Asi bych potřebovala být Tinova fanynka, abych knihu plně docenila. Je to cosi na způsob autobiografie, self help a příručky marketingu, postavené na Tinově osobnosti. Bavily mě jasné, stručné kapitoly, pár myšlenek jsem si podtrhla. Líbilo se mi, jak po svém se Tino chápe citátů a doporučení různých slavných osobností, a jeho vysvětlení proč věci dělá, jak je dělá. Inspiraci nepodává nijak dogmaticky, naopak na rovinu říká, že co funguje jemu, nemusí fungovat vám. Ale pokud vám aktuálně nefunguje nic, můžete jeho tipy aspoň zkusit. Hodně myšlenek už jsem někde četla, takže kdybych Forbidden minula, nijak zvlášť by to nevadilo. Ale špatné to nebylo. 

Martina Formanová: Nalakuj to narůžovo
Jo! Číst tuhle knihu bylo jako sedět s kamarádkou u kafe nebo vína a povídat si o životě. Mám psaní Martiny Formanové moc ráda. Nehraje si to na žádné velké umění, ale je to opravdové a v dobrém slova smyslu toho slova jednoduché čtení. Slupla jsem knížku za dva večery. Nalakuj to narůžovo napsala Martina ve dvou letech po smrti svého muže. Jsou to krátké příběhy a vzpomínky, a přestože se všemi táhne Milošova smrt, jsou sebeironické, humorné a reálné! Jako nebulvární pohled ke slavným sousedům. Pěkné! 

Martin Váša:  Zůstane to v rodině
Boží! Definitivně jedna z knih roku, kterou se ale zdráhám doporučovat dál. Z velké části je to tím, že ačkoliv s Martinem se osobně neznáme, máme k sobě blízko prací v médiích a pro stejné lidi. Mnoho z nich v knížce poznávám, a tak se směju nahlas. Ale smála by se popisům situace z porady lifestylového časopisu i moje máma? - To nevím. Často přemýšlím o stejných věcech jako Martin, poznala jsem se i v neustálém pochybování o sobě a o světě a v tom, že velmi často prostě nic nevím. Smála jsem se vážně hodně, a vím, že až mi bude ouvej, přečtu si ji znova jako takového utěšitele. 

Alain De Botton: Útěcha z filozofie
Alain De Botton je můj objev z loňského roku. Jeho Lekce z lásky mám v paměti jako jednu z knih mého života. Útěcha z filozofie mi takovou husí kůži nezpůsobila, ale potěšila mě, to zase jo. Populárně podané myšlenky některých filozofů s pokusem o přesah jejich filozofie do současnosti je skvělý nápad. A v případě Bottona samozřejmě nezůstalo jen u nápadu. Je to dobře zpracované i dobře napsané, ačkoliv text pro mě neklouže tak snadno jako u Lekcí z lásky. Četla jsem to déle, než jsem si myslela, že to číst budu, ale potěšilo mě. Za mě udělá radost každému přemýšlivému člověku, kdo má aspoň trochu rád filozofii a baví ho patlat se v otázkách smyslu života a smrti. To mě moc, a proto pět hvězd. :) 

Steven Pressfield: Nobody Wants To Read Your Shit 
Někdy vám sem sepíšu takové moje Bible psaní, co říkáte? Tahle knížka v tom textu nebude chybět. Pressfiel píše o tom, jak psát, aby vás lidi četli. V zásadě je to jednoduché:
1. Pojmenujte problém. (O čem to je?O čem je vás příběh?)
2. Každý příběh - i ten, co vyprávíte, nejen píšete - má tři části. 
3. Pište. A říkejte o sobě, že jste spisovatel, ačkoliv nájem vám platí třeba kuchařina. 
Je to osvěžující knížka nakopávající kreativitu a chuť pustit se do díla. 

Daniel Prokop: Slepé skvrny
Existují knížky, které by státy měly distribuovat jako povinnou četbu. Nepřečteš - nedostaneš řidičák nebo volební právo. Samozřejmě - píšu trochu s nadsázkou. Ale vážně jen trochu. Slepé skvrny jsou bravurní analýza české společnosti (a trochu i té americké), která vás velmi rychle vyvede z vaší sociální bubliny. Probírá se tady (ne)vzdělání, exekuce, daně, populismus, předvolební výzkumy, argumentační fauly a - a to je za mě to nejhodnotnější - možná řešení. Jak by věci mohly fungovat jinak a lépe, kdybychom se odvážili, pravda někdy bolavě, sáhnout a změnit je? Slepé skvrny jsem četla dlouho. Není to zkrátka úplně četba ke kojení nebo k tomu, když jedním očkem musíte monitorovat hrající si děti. Ale jako vzdělávací literatura je to moje kniha roku. 

Lee Su Kim: Malaysian Flavours
Uff. Kde začít? Nežít v Malajsii, tuhle knihu bych si nikdy nekoupila. Nejsem typ člověka, který by si četl o různých zemích na planetě a kulturních zvycích tam, pakliže na ně nemá osobní vazbu. Vzala jsem ji do ruky proto, abych vykoukla z bubliny jednoho čtverečního kilometru, do které nás v nové zemi uzavřel koronavirus. Bylo to vykouknutí poměrně staré (knihy je souhrnem sloupků, které autorka napsala pro deník The Star, některé i před patnácti lety) a kvůli tomu často nepříliš zajímavé - třeba v kapitole o bourání kdysi prestižní dívčí školy v KL. Čekala jsem víc knihu ve stylu, kterou jsem sama napsala o životě v USA, abych trochu prohlédla, kde to vlastně jsem. Dostala jsem ovšem jen malinko otevřené okno. 

Bernhard Schlink: Předčítač
Pořád jsem ve válce. Ale tentokrát spíš se svou neznalostí toho, co se považuje skoro za klasiku. Tak dočítám, co jsem měla mít nejspíš dávno přečteno. A - já vám nevím. Předčítač zdaleka není jen milostný román, který se na pozadí zabývá otázkou německé viny za zločiny druhé světové války. Obdivuju, kolik dalších filozofických rovin a otázek se v něm nachází a vrtá mi hlavou, zároveň nemůžu říct, že by ve mně knížka zanechala hlubší stopy. Možná je to signál, že už je těch válečných témat příliš?
 
Jakuba Katalpa: Němci 
Od Katalpy mě nadchnul Zuzanin dech, a tak doháním její předchozí knihy. Nebýt Zuzanina dechu, Němci by mě nadchli, ale ve srovnání s dechem pro mě tahle kniha byla trochu slabší. Trvalo mi zorientovat se v postavách, ovšem bavilo mě téma, kterým je druhá světová válka z pohledu těch, jichž se vlastně tolik nedotkla - občanů Říše. Knížka se na různých lidských příbězích věnuje také tomu, co se dělo po válce, kdy byli Němci vyháněni z pohraničí a ukazuje, že šťastný konec neměla poválečná doba vlastně pro nikoho. Temné téma, ale skvělý literární zážitek. Relativně strohý styl, ani slovo navíc, ale je to tak moc dobré! 

Hana Marie Körnerová: Heřmánkové údolí 
Nebýt doporučení mamky, která na ni slyšela tolik chvály, asi bych ji do ruky nevzala. Ale pak jsem vzala a nemohla jsem ji odložit. Nakonec jsem ji slupla za dva dny. Příběh Anušky, která se v sedmnácti vdá za muže, kterého nezná, pak rodí jedno dítě na druhým a neuvěřitelně dře na hospodě a domácnosti vlastně až takřka do stáří nejspíš zapomenu stejně rychle jako jsem ho přečetla. Ale čtení to bylo hezké. O neuvěřitelné ženské síle. O nezdolnosti. O životě v padesátých letech, ve kterém se nejspíš pozná nejedna babička nebo prababička. Jo - bavilo. Moc. 

Daniel J. Siegel: Klidná výchova k disciplíně 
Poslední dobou mám štěstí na skvělé knihy o výchově. Tohle je další z nich. Daniel J. Siegel je profesor psychiatrie, takže všechno, co píše o fungování mozku a psychiky, má vědecky a fakticky podložené. Přitom to není kniha suchých faktů. Právě naopak. Siegel je podává jaksi mimochodem, přidává vlastní rodičovskou zkušenost a hlavně rady, které opravdu fungují. Jasně, není to všechno zapamatovatelné ani proveditelné, ale je to zase pár výpisků do sbírky "jak být o kousek lepším rodičem" a pomyslně zdvižený prst, když se přistihnu, jak doma křičím. Pro mě naprostý must read pro rodiče, kteří mají rádi vědu a věří vědě, že leckdy ví víc než naši rodiče a vlastní rodičovská intuice. 

David Sinclair: Konec stárnutí 
David Sinclair je profesor Harvardské lékařské fakulty, kde se věnuje stárnutí. Sinclairovou základní tezí je, že stárnutí je nemoc, která se dá výrazně zpomalit. Myslí si, že brzo přijde doba, kdy se lidé budou běžně dožívat stovky i víc let a věnuje se tomu, jak to udělat, aby našich posledních dvacet až padesát let na tomto světě nebylo o přežívání či dokonce utrpení. Čekala jsem zajímavé čtení podložené mnoha výzkumy, a to jsem dostala. Není to lehká knížka, spousta biologie, chemie, každopádně ale výtečně vyargumentovaná knížka včetně kontroverzních tezí ohledně přelidnění planety, které podle Sinclaira nehrozí. 

Fredrik Backman: Medvědín
Nebyl to prvoplánový nákup, nějakou dobu už jsem o ní uvažovala. Ale pořád jsem Medvědín odkládala. Proč, ptala jsem se pak po každé větě, odstavci, stránce. Knížka plná moudrých myšlenek zabalených v příběhu mnoha lidí z jednoho města, které žije hokejem. Láska, solidarita, přátelství, odvaha, dospívání, rodičovství, ale také lži, zloba, elitářství, problémy maloměsta a mnoho dalšího. Skvost, který jsem určitě nečetla naposledy. Jeden ze čtenářských zážitků letoška, myslím. 

Zuzana Dostálová: Soběstačný
Od prvních stránek jsem věděla, že mám před sebou literární zážitek jako hrom. Vyprávění z pohledu jedenáctiletého Štěpána a jeho maminky. Rodina zažila velkou tragédii, která ji rozdělila a od té doby jde všechno z kopce. Místy na mě tragičnosti bylo až příliš, vlastně jsem byla na autorku trochu naštvaná, že Štěpánovi tolik "nakládá", ale i takové příběhy v reálu existují. Pobrečela jsem si, poobdivoval Štěpána a nepřestala se ptát, kde se to v klukovi vezme, že se s tolika hrůzami dokáže tak poprat. Co dělá některé lidi tak odolné, schopné jít pořád dál a nevzdávat se a druhé hroutící se z každé prkotiny? Nevím. Každopádně po přečtení jsem měla pocit jako bych prožila extrémně náročných pár dnů. Zůstával ve mně velmi dlouho. Smutný, ale čtenářsky dokonalý zážitek. 

Jiří Hájíček: Plachetnice na vinětách 
Moje první knížka od Jiřího Hájíčka. Slyšela jsem na autora a na knihu tolik chvály, že mi to nedalo. Bohužel, Plachetnice nenaplnily moje očekávání ani trochu. Až jsem si říkala: kdyby autor nebyl už trochu známý, vydali by mu tuhle knihu vůbec? Příběh není ničím neobvyklý, ale to by nevadilo, kdyby bylo třeba neobvyklé zpracování. Ale ani to se nestalo. Nedokázala jsem se do knížky moc začíst, pořád jsem čekala, kdy "to začne" a ona pořád nic. Řemeslně zvládnutý příběh, zvládnuté psaní, ale kdybych knížku nečetla, o nic bych nepřišla. 

Tomáš Třeštík: Popovrchu
Dobrý. Kdyby to nenapsal Tomáš Třeštík, ale nějaký Tomáš bez slavného příjmení, asi by mě to nebavilo. Ale tohle bylo realistické nakouknutí do života známého člověka, o jehož vnitřním životě ovšem moc nevím. Tedy - nevěděla jsem, dokud jsem si nepřečetla tuhle knížku. Jsou to mikropříběhy o teniskách, které Tomáš sbírá, o lidech, které fotil, o Radce, o dětech, o obrazech, o fotkách. Je to přidrzlé, ale zároveň upřímné a tím vlastně milé. Pokud chcete něco lehkého, co přečtete za víkend a u čeho si řeknete, že jste úplně, ale úplně normální, pak myslím ideální čtivo. 

Satchin Panda: Cirkadiánní kód
Slovo cirkadiánní pochází z latinského circa, které znamená "asi tak", a dies nebo "den". Zjednodušeně řečeno cirkadiánní rytmy jsou biologické procesy, které vykazuje každá rostlina, zvíře i člověk. Zkrátka, každý člověk má vnitřní nastavení, které chce šlapat v souladu s přírodou: za svítání nastartovat aktivitu, po setmění ji utlumit a jít si lehnout. Našim dávným předkům nezbývalo nic moc jiného než tohle vnitřní nastavení respektovat. Jenže současná doba cirkadiánnímu kódu moc nepřeje. Máme lampy osvětlující ulice, světla v domě, obrazovky, mobilní telefon, plné lednice, práci na směny ... A tahle knížka je o tom, jak se v moderním světě aspoň trochu vrátit k tomu, z čeho jsme vzešli. Někdy je to až utopistické (večer žádné modré světlo), ale pár věcí jsem si do života zavedla nebo chci - dvanáctihodinové jídelní okno, hodně procházek, sportu, celkově méně kalorií a režim. Dobré, poučné, na rozdíl od jiných self help knížek i relativně udržitelné. Teda až na to jezení po sedmé. :) 

Daňa Horáková: O Pavlovi
Všechno podstatné jsem napsala sem. A rozhovor s Daňou Horákovou najdete tady

Lisa Taddeo: Tři ženy 
Tři ženy, tři vztahy, tři pohledy do samého nitra těchto žen a do jejich prožívání lásky, touhy a sexuality. Příběhy jsou reálné, připadalo mi to jako takový sociální dokument v čemsi, co se trochu románu (mimochodem v USA tuhle knihu prodávají v sekci "Sociologie"). Příběhy se v knize střídají a je na nich vidět, že autorka si dala opravdu velkou práci, když ženy zpovídala. Knížka má zajímavý koncept, ale kromě toho mi nijak převratná nepřišla. V USA šlo o velkou senzaci, doporučovala mi ji spousta známých, v Česku skoro zapadla. Je to dobře napsané, ale příběhy jsou zkrátka taková reálná červená knihovna. Škoda. 

Karin Lednická: Šikmý kostel 2
Jedničku jsem zhltla v šestinedělí s Oliverem, ale tohle se mi nějak táhlo. Karin Lednická přidala spoustu postav, ve kterým jsem se těžko orientovala a ještě větší množství depky. Je mi jasné, že život horníků v první polovině dvacátého století nebylo nic, o čem by se dal napsat optimistický román. Ale k současné krizi už toho prostě bylo trochu hodně. Naštěstí od druhé půlky se to víc rozjelo, takže ke krásnému jazyku a poctivé historické práci přidávám nakonec i celkově dobrý dojem a na trojku se těším. 

Jana Poncarová: Podbrdské ženy
Našla jsem další úžasnou českou autorku – Janu Poncarovou. Podbrdské ženy jsou emancipační příběh generace tří žen popsaný na každodenním obyčejném životě. Odnáším si z něj poselství, že nejhorší emoce jsou ty, o kterých se mlčí, a nejhorší sny ty odkládané na až. Bylo to silné čtení, které mě taky přimělo přemýšlet, jak málo vím o historii žen, jejichž jsem dcerou. Chtěla bych to změnit a nevím úplně jak. Jak na dálku přetočit povrchní konverzace o počasí, dětech, vaření do toho, co bych se babičky a maminky měla zeptat hlavně? Učil vás někdy někdo, co to znamená starat se o sebe? Jak dobrovolným posláním bylo starat se o manžela a děti? Nakolik jste musely nebo chtěly potlačit vlastní sny? Potřeby, abyste dostály výchově, společenským tlakům, vychovaly mně? Co byste chtěly, kdybyste mohly vrátit čas?

Chimamanda Ngozi Adichieová: Purpurový ibišek 
Příběh privilegovaných dospívajících sourozenců z Nigérie a jejich bohatého, bigotně zbožného otce, kterého okolí uctívá jako úchvatného, všem pomáhajícího člověka. Přitom on doma mlátí manželku i děti. Zdánlivě mají všechno, a přesto jim chybí to nejdůležitější: smích, radost, odvaha projevit, jací opravdu jsou, říct, co cítí, chtějí a jak jim je. Vzalo mě to a je šílené, co jsou lidé schopni dělat jeden druhému ve jménu Boha. Boha! Každopádně nebyl to pro mě tak silný zážitek jako Amerikána. Jako by příběhu ještě něco chybělo, ačkoliv neumím říct co. Možná náročnější editor? Trochu jiné podání? Jiný začátek? Konec? Ale jsem ráda, že jsem četla, Chimamandu zřejmě nepřestanu mít ráda, ať napíše cokoliv. 

Delia Owensová: Kde zpívají raci
Z knížky jsem byla nejprve hodně nadšená, pak jsem ji chvilku vyměnila za jiné, že je to na mě příliš nereálný příběh, abych si ho užívala. Znovu jsem ji vzala do ruky po Vánocích a dočetla skoro jedním dechem. Příběh je slaďák, nic výrazně obohacujícího, ale biologické pozadí, na kterém se odehrává, a jeho popis, mi učarovaly. A člověk autorce odpustí i ten utopický příběh. Příjemná oddechovka a do běžně do ní, jestli máte právě romantické rozpoložení duše. 

2020

Bernardine Evaristová: Dívka, žena, jiné 
Dvanáct příběhů černošských žen oslavujících jinakost všeho druhu, které se pořád trochu bojíme: homosexualita, feminismus, nevěra s manželem své dcery, hledání svých kořenů prostřednictvím testů DNA. Jiná je i celá tahle knížka: chybí tečky na konci vět, velká písmena na začátku, chybí jednotný příběh s jednoznačnou zápletkou. Je to něco mezi deníkovými zápisky, postřehy, poezií a trochu románem. Kvůli tomu mi chvilku trvalo se začíst, ale pak jsem si ji užívala moc. U mě má autorka největší bod za vynechání jakéhokoliv moralizování a odsuzování charakteru nebo chování. Prostě píše. Odvážně, přímočaře, trefně, jednotlivé příběhy někde provazuje, jinde nechává žít samostatně. Jiné, originální, ocenění Bookerovu cenou myslím naprosto zasloužené. 

Petra Soukupová: Věci, na které nastal čas 
Slupnuto za tři dny, přesto ve mně zůstane dlouho. Skvělý! Jako všechno od Petry. Alice a Richard se seznámí, vezmou, mají dvě děti, hodně práce, sem tam dovolenou u moře nebo víkendový výlet. Není to žádné drama, není v tom žádný horor, když rodičům někde na chvilku zmizí dítě, zase se za pár řádků najde, není v tom žádná konstrukce a zápletka alá Radka Třeštíková. Je to prostě obyčejnost, stereotyp, únava, rodiče stárnou a děti rostou, ale popsané s tak excelentním pozorovacím talentem, že máte pocit, že Petra Soukupová byla minimálně u vás v obýváku anebo rovnou ve vaší hlavě, protože tohle přece není jinak možný. Odsýpá to jako dobrý film. Richarda, Alici, Káju i Lolu před sebou vidíte úplně jako by to byli vaši sousedi. Nebo rovnou vy. "Je to všude stejný," napadlo mě několikrát, byť vím, že není, že je to hlavně takový, jaký si to uděláte, ale stejně se tam v dost věcech člověk pozná, a proto je ten příběh tak bolestný a krutý. Kupte si to. Stojí to za to. 

Phillipa Perry: Kéž by to naši četli
Co se týká rodičovství, tohle je moje knížka roku. Kdybych si dokázala zapamatovat jen zlomek toho, co jsem četla, pravděpodobně už bych doma nikdy nekřičela ani si nervala vlasy zoufalstvím. Pořád to ještě dělám, ale o hodně méně než v době, kdy jsem ještě neznala tuto knihu. Autorka úplně nenásilně až něžně píše o chybách, které dělali naši rodiče a my je coby rodiče je často nevědomky opakujeme. Dají se napravit? Dají, a nikdy není pozdě. To je ta dobrá zpráva. Každopádně čím menší děti máte, tím je napravování jednodušší. Doporučuju všem, co znám a všemi prsty, které mám, protože je to definitivně nejlepší čtení o rodičovství. 

Carmen Korn: Dcery nové doby 2. díl
První díl jsem zhltla, tentokrát jsem měla problém se začíst. Postav oproti prvnímu dílu ještě přibylo. Než jsem povzpomínala a znovu zařadila kdo ke komu patří, mluvilo se zase o někom jiném a skoro mě to otrávilo. Ale vydržela jsem a konec byl skvělý. Baví mě hrdinové i popisy poválečného Německa, obešla bych se bez hromady konkrétních jazzových jmen, hudebních a televizních programů, které jsou pro Češku nicneříkající. Celkově trochu slabší než jednička, ale třetí díl si přečtu ráda. 

Sally Rooney: Normální lidi
Může se vůbec v takovém hypu, který kvůli této knize teď všude probíhá říct, že mě to místy dost nudilo? Pořád jsem si říkala, kdy to "začne" a ono pořád ne. Autorka píše o komplikované obyčejnosti teenagerských let, vztahů, emocí se sem tam odbočkou do filozofie. Nepřetvařuje se, nedomýšlí, prostě vypráví příběh Connella a Marianne, kteří se evidentně milují, přesto k sobě nemohou najít cestu. Někdy mě to ukolébávalo, někdy fascinovalo, kolik stránek se dá popsat o tom, jak někdo někam jde, objednává si drink a sbírat za to tolik pochval a literární ceny? Jsem snad jediná, kdo si myslí, že na literární ocenění a celosvětové pozdvižení je to příliš plytké? Sally Rooney psát umí, ale proč z ní literární svět dělá Juliana Barnes, k němuž možná dozraje, to nechápu. 

Viktorie Hanišová: Dlouhá trať
Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Depresivní, šílený, smutný. Styl psaní Viktorie Hanišové je sice výborný, ale buď jsem to četla ve špatné chvíli (v letadle při cestě do Kuala Lumpur) nebo ve špatném rozpoložení. Nevím. Nebylo to zklamání, nebylo to nadšení. Jeden dva kousky jsem vyloženě nepochopila a ani mi nešlo si je domyslet. Asi bych se bez téhle knížky obešla. 

Barbora Šťastná: Hezčí svět
Báru mám moc ráda a vždycky mít budu, protože ... Šťastný blog. První tři blogové knihy jsem vyloženě zhltla, ale dál už to jde z kopce. Hezčí svět je pohádka pro dospělé o zakleté princezně Zdeňce, která se postaví čelem nejprve k nespokojenosti k práci, což pak spustí lavinu uvědomění a zlepšení i v rodinných vztazích. Četlo se to skvěle, jako všechno od Báry, bylo to vlastně milé a do téhle covidové doby asi ideální. Ale na mě až příliš naivní a kdybych to nečetla, o nic bych nepřišla. 

Jindřich Šídlo, Tomáš Etzler: Nevím, kde budu zítra 
Jednohubka přečtená za chvilku, přesto nabitá informacemi: Amerika, Čína, novinařina v minulosti a dnes a poukázání na životní chyby, za které se platí. Tomáš Etzler mě baví. Je to dříč, má přehled, nebojí se říct svůj názor, má velkou dávku sebereflexe. Vždycky jsem si myslela, že nemám knižní rozhovory moc ráda, ale tohle je po Vladimíru Benešovi další titul, který mi tohle přesvědčení otáčí vzhůru nohama. Skvěle se to četlo, něco jsem se dozvěděla, takže intelektuální touha splněna a celkově prostě dobrý.

Jakuba Katalpa: Zuzanin dech
Upřímně, když jsem se dozvěděla, že téma je druhá světová válka, koncentrační tábor, neměla jsem tu knížku v plánu. Nebo aspoň ne tento rok, který si žádá spíš knížky, co dokáží člověka resuscitovat a ne ho totálně položit. Jenže pak o tom mluvil celý Instagram, a tak mi to nedalo. A bylo to přesně tak skvělé, jak se tam psalo. Oč je tento rok horší na zprávy, prožitky, komplikace, o to lepší je na knížky. Natrefila jsem letos na nádherné věci a tahle se k nim řadí. Je to moje první setkání s Jakubou Katalpou a nechápu, jak mě mohla minout. Zuzanin dech jsem inhalovala za dva dny, nemohla jsem přestat, jak je to nádherně napsaný, poplakala jsem si, emočně se rozpárala a zároveň propleskla, že co řeším já je úplně nepodstatný a hloupý ve vztahu k tomu, co musela řešit Zuzana. Nádherná knížka!

Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku
Jsem hypochondr, kterému by srdce vyletělo z těla, jen když slyší slovo doktor. Takže knihu, kde se na každé druhé stránce skloňuje "nádor", jsem neměla v plánu a koupila ji jenom rodičům. Jenomže ti mě přesvědčili, že "něco tak dobrého" jsem dlouho nečetla. A měli pravdu. Ze setkání skvělého novináře a špičkového neurochirurga vznikla knížka, kterou neodložíte, dokud ji nedočtete. Na jedné straně výpověď brilantního neurochirurga, na druhé straně povídání obyčejného člověka o života a náhledu na smrt. Kupte si to, fakt to stojí za to. 

Dopisy Milady Horákové: Z pankrácké cely smrti
Jedny z nejsilnějších literárních textů, co jsem kdy četla. Milana Horáková věděla, že ji za pár dnů čeká smrt, a psala o všem tak, jak to v dané chvíli cítila. Pohnulo to mnou neskutečně. Zaujal mě hlavně dopis její hospodyni, které si nesmírně vážila, protože bez ní by nemohla být tím, kým byla. Hezká ukázka toho, jak kloubení rodinného a veřejného života bylo téma už v padesátých letech, a taky toho, že zvládnout všechno nelze. Tak proč se o to pořád pokoušíme? 

Elena Ferrante: Prolhaný život dospělých
Jsem z toho rozpačitá. Je to skvělý náhled do mnohdy bolestné problematiky dospívání a do pokrytectví a neupřímnosti světa dospělých. Ale je to zároveň šílený chaos, spoustu věcí jsem nepochopila, pořád jako bych čekala kdy se věci vysvětlí, příběh rozjede a ono nic, nebo vlastně "ono život". Přijde mi, že od Ferrante pořád čekám něco, co překoná Geniální přítelkyni, a ono to nepřichází, tak jsem rozmrzelá, ačkoliv její psaní a hlavně vykreslování emocí je dokonalé. Ale Geniální přítelkyně je zkrátka jen jedna. 

Alain de Botton: Lekce z lásky
Tohle bylo něco tak neskutečně krásného! Kdyby to Botton napsal jen jako milostný příběh dvou lidí, bylo by to trapné klišé. Kdyby to napsal jako filozofické zamyšlení o lásce, možná by se to ani nedočkalo vydání. On však zkombinoval jedno i druhé a vytvořil pro mě nejlepší dílo o lásce, co jsem kdy přečetla. Nečetlo se to vždycky lehce, nemá to kapitoly, jen odstavce, každopádně tohle spojení zažitého, vyčteného, vypsaného, vymyšleného, prostě jenom ten nápad dát tyhle věci dohromady a pak jim přidat brilantní sloh, za to si autor zaslouží místo v knihovničce. "Lekce z lásky" jsem měla vypůjčené, ale brzy si je tam přidám. 

Julian Barnes: Vědomí konce 
Znáte ten pocit, kdy se vám při čtení skoro rozpínají srdce i mozek, protože každá věta vám přijde výjimečná, obohacující a zdá se vám, že právě čtete knihu svého života? Takové pro mě bylo Vědomí konce. Relativně se v knize nic neděje. Šedesátiletý Tony Webster vzpomíná na své mládí, dospívání a na svůj život. V některých vzpomínkách se rochní, jiné potlačuje, hodně filozofuje o tom, co to znamená selektivní paměť. Mám ráda knížky, kde člověk musí dávat pozor, přemýšlet, kde se moudrost skrývá v každé větě a kde dočtu poslední větu a mám chuť začít ještě jednou, tentokrát pozorněji. Tahle to splnila na tisíc procent. 

Edith Eva Egerová: Máme na vybranou
Příběhů, kde se skloňuje Osvětim a holocaust, jsou teď plná knihkupectví. Ale tohle je jiné, zajímavé a působivé hlavně osudem autorky, dnes klinické psycholožky ve Spojených státech. "Proč právě já jsem přežila?" ptá se v ní opakovaně, zatímco se pere s vinou a otázkami, když tedy přežila, jak co nejlépe naložit se životem. Dochází přitom k tomu, že bude lidem ukazovat, že všichni máme na výběr - rozhodnout se a vystoupit z role oběti, osvobodit se z pout minulosti a začít žít tak, jak si přejeme. Ke konci už knížka lehce zaváněla americkým "everything is possible" a motivační literaturou, což mě trochu irituje, celkově to ale bylo zajímavé čtení a nelituju. 

Paolo Giordano: Osamělost prvočísel
Ačkoliv je to neskutečně smutná knížka, četla se sama, i když tak unešená jako třeba z Malého života jsem z ní nebyla. Dva osudy dvou lidí, Mattia a Alice, kteří celý život různými způsoby platí za trauma, jímž si prošli v dětství. Oba vědí, co mají udělat, aby ho aspoň do jisté míry překonali, ale přestože jsou kolikrát kousek od toho kompletně otočit svůj život, nikdy se to nestane. Zaujalo mě, že autor je fyzik a jedná se o jeho prvotinu. A úplně nejvíc mě bavil doslov Alice Flemrové: "Při čtení románu si uvědomíme, že lidé jsou často vězni svého neštěstí a své samoty v podstatě dobrovolně, nebo lépe řečeno, nikoliv proto, že by nevěděli, jak z ní ven." 

Meik Wiking: Umění vytvářet vzpomínky 
Celý článek je k přečtení zde.

Mark Manson: Všechno je v prdeli (Kniha o naději)
Motivační literaturu jsem si "odčetla" před deseti lety. Mark Manson je výjimka, jelikož jeho pohled na svět nejsou tisíckrát omleté věty ani ezoterické bláboly, ale slušné propojení filozofie, historie a racionálního pohledu na svět. Tahle kniha se každopádně trochu míjí názvem. Moc naděje v ní nehledejte. Ono je vlastně dost těžké říct, o čem je, jak jsou její myšlenky nesourodé. Některé, hlavně v první části, vás skoro odradí pokračovat, protože nejsou moc pochopitelné. V druhé části se to každopádně výrazně zlepší a zase jsem našla spoustu toho, co si podtrhnout. Ale číst znova ji asi nebudu, výpisky stačí. 

Betty MacDonaldová: Co život dal a vzal (audiokniha) 
Uff. Já vím, že pro spoustu žen je to Bible, terapie, nejlepší čtení do nemocnice, útěcha v těžkých chvílích, ale já jí na chuť nepřišla. Možná by to bylo jiné, kdybych knihu četla? Slibuju si, že to zkusím. Ale nejdřív se vrátím k "Vejci a já", kterou jsem už několikrát odložila. 

Kristýna Májová: O ostatních nevím nic
Jeden z nejrozpačitějších čtenářských zážitků letošního roku. Je to skvěle napsané, postava lehce autistické a emočně ploché Alice je mimořádně zajímavá, stejně jako její máma i babička, vlastně samotné celé rodinné uspořádání je celkem originální námět. Ale příběh už trochu pokulhává. Spousta věcí se tam děje, přitom některé nemají žádnou příčinu ani vyústění, vyzní minimálně rozpačitě nebo spíš - možná jen pro mě? - úplně do prázdna. Je to škoda. Četlo se to samo a možná kdyby Kristýna Májová měla přísnou editorku, byla by z toho jedna z nejskvělejších knížek letoška. Ale za přečtení to stojí, to zase jo. 

Petra Dvořáková: Já jsem hlad 
Čekala jsem upřímnost, ale tak ohromná osobitost mé oblíbené autorky mi naprosto vyrazila dech. To je teda síla, říkala jsem si celou dobu, hlavně u niterných popisů intimních situací nebo Petřiných postojů k víře. Není to příběh, který se vine odněkud někam, spíš mimořádně upřímná sonda do myšlenek ženy potýkají se s mentální anorexií, manželskými problémy a nevyřešenými otázkami z dětství. Za mě povinná knížka pro všechny, kdo si myslí, že anorexie je o tom, když mladé holky nejedí, protože chtějí vypadat jako modelky z časopisů. 

Karin Lednická: Šikmý kostel
Recenze níže u "Foukneš do pěny".

Radka Třeštíková: Foukneš do pěny 
Po Veselí jsem si říkala, že s Radkou Třeštíkovou jsem skončila. Jenže sleduju na Instagramu účet @zuzanadrake a když napsala, že ji "Foukneš do pěny" příjemně překvapilo, nemohla jsem jinak a zase jsem si to koupila, protože se Zuzanou se na dost věcech shodnu. Každopádně "Foukneš do pěny" bude asi druhá věc, na které se neshodneme. Takto: jak už jsem psala o Veselí, Radka Třeštíková umí psát a umí psát stejně dobře jako umí dělat marketing. Mám ráda její dlouhé věty, chaotické proudy myšlenek, prolínání současnosti, minulosti, úvah nad budoucností, fascinuje mě, že někdo napíše každý rok knížku a je to v podstatě okamžitě bestseller. Po téhle stránce by tedy nebylo co vytknout - dělá to dobře. No a teď to "ale": ale ten příběh! Připadá mi, že s každou další knížkou je víc a víc přitažený za vlasy, několikrát jsem si u čtení říkala "kam proboha šla na takovej bizár", vždyť to není nejen možný, ale ani trochu uvěřitelný a čím víc tohoto bizáru hrdinka prožívá, tím víc se mi to celé zdá jako taková patlanina, jen aby vyšla další knížka a mělo to nějaký grády. Pro mě to bohužel nemělo. Speciálně teď, když to pár dnů po dočtení srovnám se Šikmým kostelem, který si zase nosím všude, kam se hnu, jak je to poeticky napsané, jaká krásná čeština, dojemný příběh s oporou v realitě na pozadí událostí z přelomu 19. a 20. století, postavy, kterým nemáte problém uvěřit nic z toho, co dělají nebo jak reagují, říkám si, kde se vzal ten obrovský Radčin hype a úspěch a jaká je to škoda, že v něj nejspíš zanikne hromada fantastických knížek, Šikmým kostelem počínaje. Ta knížka - Šikmý kostel myslím! - mě totálně dostala, jeden ze čtenářských zážitků roku. 

Barbora Nesvadbová, Jakub Knězů: Hovory s doktory
Moc jsem se těšila, ale za mě bohužel totální zklamání. Čekala jsem hluboké rozhovory o profesi, životě, víře, ale ačkoliv to autoři na začátku slibovali, nakonec se plulo jenom po povrchu. Až na pár hezkých myšlenek nenabídl žádný rozhovor víc než jakékoliv průměrné interview v novinách nebo časopise. Škoda. 

Laura Markham: AHA! rodičovství
Jedna z nejlepších knih o výchově dětí, ačkoliv se vším v ní uvedeným nesouhlasím a plně jsem ji docenila až v druhé polovině. Tam autorka nabízí nepřeberné množství různých tipů a konkrétních příkladů, jak si udělat pořádek sám v sobě a a komunikovat s dětmi. Je tam asi milion praktických vět, na které si v krizi bohužel určitě nevzpomenu. Ale možná bude stačit, že když budu mít náhodou tendenci trestat, posílat na hanbu nebo "vyvozovat důsledky", vzpomenu si na tuhle knihu, zhluboka se nadechnu a zkusím to jinak. 

Erlend Loe: Doppler 
Mimořádně zvláštní kniha o osobní krizi muže, který se rozhodne opustit zaměstnání, ženu a děti a odstěhovat se do lesa, kde se jeho nejlepším přítelem stane los. Humorné, provokativní, se spoustou nadsázky a několika dobrými filozofickými myšlenkami. Na mě ale až příliš bizarní, abych ji oslavovala jako knihu, která mi pohnula myšlením nebo životem. Dočetla jsem ji spíš proto, že mě zajímalo, jestli mě ta bizarnost třeba začne bavit a protože byla krátká. :) Kdyby měl Doppler 700 stran, nedala bych to. 

Arnold Schwarzenegger: Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh (audiokniha)
Nejsem velký fanda audioknih, takže tento životopis mi zabral skoro rok. Dlouhatánská realistická pohádka o tom, jak se z kluka z chudé a zvláštní rodiny v Rakousku stal nejúspěšnější kulturista v historii, skvěle placený hollywoodský herec, slušný investor do realit a letadel a úspěšný politik. Arnold zrovna neoplývá sebekritikou, na druhou stranu, proč by měl? Povedlo se mu skoro všechno, na co v životě sáhnul, včetně toho napsat slušnou autobiografii, která poslouží tisíckrát líp než jakákoliv motivační self help kniha. Vychází z ní jako mimořádný dříč a inspirativní člověk, jehož myšlenky stojí za to si poslechnout. Podruhé už bych to číst nemusela, ale bavilo mě to a kromě zdlouhavých pasáží o politice, které Evropanovi moc neřeknou, tomu vlastně není moc co vytknout. 

Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem
Moje první setkání se Sylvií Plath. A nemůžu si pomoct, ale něco mi tam chybělo. Do čtení jsem se musela občas nutit a když jsem došla na poslední řádek, říkala jsem si, že tato kniha u mě prošuměla jako nic - žádné velké nadšení ani zklamání, žádné velké emoce, žádné odůvodnění, proč tento román patří mezi klasiku světové literatury. Čekala jsem víc, obzvlášť když se knížka zabývá tak silným tématem jako duševní nemocí a depresí hlavní hrdinky. Esther je mladá žena, která neví, co si počít se svým životem. Stárne, sbírá životní zkušenosti, poznává muže a má sny, spoustu snů, všechno tohle ale jako by ji sráželo na dno, až nevidí jiné východisko než sebevraždu. Nevím proč, ale mám z toho zvláštní pocit, takové nemastné neslané, spousta věcí nedovysvětlených nebo zbytečně zjednodušených ... Čekala jsem víc.

Elena Ferrante: Pláž v noci
No já nevím. Buď jsem to úplně nepochopila nebo to není vhodná knížka na šestinedělí. Kratičká pohádka o tom, co prožívá panenka zapomenutá na pláži je děsivá, mnohovýznamová, drsná až hororová a pluje na vlně, na kterou jsem se evidentně nedokázala naladit. Jak málo mě nadchnul příběh, o to víc jsem ocenila ilustrace. 

Leila Slimani: Něžná píseň
Na začátku nadšení a strhující čtení, jehož kvalita bohužel postupně slábla. Od začátku je jasné, co se stalo: chůva zabila děti. Ale nevíme, proč se to stalo. A jak se vůbec mohlo něco takového odehrát? Pro mě to nebyl příběh o chůvě, která zabila svěřené děti, jako spíš zajímavý postřeh o tom, jak vypadá dnešní společnost: co to znamená být matkou a udržet si kariéru, jakou cenu platíme za své ambice, jak se vypořádat s tím, že ať si to v životě zařídíte jakkoliv, vždycky to podle některých bude blbě a jak to mají ženy, které odjíždějí na druhý konec světa, nechávají doma rodiny, děti a všechno ostatní, aby se staraly o děti jiných. A taky je to vyprávění o tom, že nikdy nikoho neznáte úplně dobře. Ani lidi, co s vámi sdílejí život. Dobré počtení, určitě doporučuju, i když jsou lepší knížky - třeba Malý život, který nemůžu zapomenout. 

Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině
Skvělý nápad, skvělý a citlivý přístup autora ke komplikovaným lidem, fantastické otázky! Literární dokument o životě lidí, kteří si vybrali samotu, o jejich životním přístupu, filozofii. Dobrý výlet mimo moji sociální bublinu, který mi poskytl hezká zamyšlení nad lidskou existencí a smyslem života. Ze samotářů už ale tak dobrý pocit nemám. Spousta jich propadla alkoholu, drogám, nikdo mi ve své samotě a v existenci, kterou si zvolil a vybudoval, nepřišel vyloženě šťastný. Každopádně, takhle nějak si představuju kvalitní dokumentární knihu a naprosto chápu její úspěch i fakt, že než jsem se dostala k této, stačily se na pultech objevit další dva díly. Je to příjemné čtení, ale jeden díl mi myslím stačil. 

Elena Ferrante: Příležitostné nápady
Po Geniálních přítelkyních pro mě možná druhá nejlepší kniha od Eleny Ferrante. Nejde o novinku, ale o sbírku sloupků, které autorce vycházely po dobu roku v deníku The Guardian. Ferrante v nich pokrývá všechno možné od detailního rozpitvávání psaní přes ženské přátelství po politiku, filmy a feminismus. Píše krátce, přitom poutavě, skvěle vyjádří myšlenku a nenašla jsem text, který by mě něčím neupoutal a nevedl k zamyšlení. Bavilo mě to moc! Moc! 

Hanya Yanagihara: Malý život
Objevila se úplně nečekaně. Od páté, dobře, možná desáté stránky jsem věděla, že to bude jedna z mých "životních knih". Četla jsem ji kdykoliv jsem mohla a ptala se sama sebe, proč to dělám, protože tohle není kniha na konec těhotenství a už vůbec ne na šestinedělí. Ona to možná není knížka ani na žádné jiné období, protože mě rozložila na milion bolavých částic a udělala ze mě plačku. Příběh čtyř kamarádů z New York City, z nichž se autorka nejvíc zaměřila na životní osud sexuálně zneužívaného Judea, je rána za ranou proložená několika životními krásami a radostmi. Každopádně když už jsem se nadechovala, že teď, teď už se to určitě zlomí a všechno bude jinak, život se vyrovná a zlepší, zase přišla bolest. "Malý život" je jedna z nejintenzivnějších knížek, které jsem četla a na které nikdy nezapomenu. 

Martin Řezníček: Rozpojené státy americké
Martina znám osobně právě ze Spojených států, takže asi nebudu příliš objektivní. Jak inteligentně a kultivovaně působí z televizní obrazovky i z osobního setkání, takové je i vyznění jeho knížky: srozumitelné, nabité tak akorát fakty i zajímavostmi, aby čtení bavilo a neutahalo, podané hezkým jazykem. V knížce Martin hodně píše o politice, ale je v ní i dost příběhů spojených s Českem a v závěrečné třetí části zajímavý vhled do některých kontroverzních témat v USA - třeba otázka školství nebo držení zbraní. Není to asi publikace pro masy, spíš pro lidi, kteří se o USA zajímají nebo mají ke Státům nějaký vztah. Pro mě ale rozhodně stála za přečtení a gratuluju! :)

Jodie Archerová, Matthew L. Jockers: Šifra mistra bestselleru
Povinná literatura každého knihomola nebo aspirujícího spisovatele. Čtivé dílo, ve kterém bylo hodně co zakládat a podtrhávat, ale kdybych si měla (jako že měla, když sama píšu) něco zapamatovat, pak tyto tři body: 

  1. Pokud máte napsat čtivou knihu, musíte čtenáře vtáhnout během prvních čtyřiceti stran. A to je ještě štědré číslo. 
  2. Platilo, platí a vždycky platit bude, že psát se má jednoduše. Čím víc košatých vět, krásných přídavných jmen, příslovcí a čím víc sloves, která neodkazují k žádné akci, ale kde hrdina "rozvažuje, dumá, přemýšlí" místo aby "konal" (řekl, zakřičel, rozčílil se), tím menší pravděpodobně, že se to bude komukoliv chtít číst. 
  3. Nepřemotivovávat! Sebe ani čtenáře! Jakmile se do knihy snažíte vepsat všechno, co víte nebo co jste si zapsali kamsi do deníčku, ztrácí to organizovanost, přesnost, přehled a čtenář zájem. Jeden, maximálně dva motivy by měly pokrýt 30% románu. 
Autoři v knížce navíc na základě velmi propracovaného počítačového modelu vysvětlují boom "Padesáti odstínu šedi" a dalších masovek, třeba knížek se slovem "dívka" v názvu. I když s bestsellerovými žebříčky nemusíte souhlasit, tato kniha dává dobré vysvětlení, proč vypadají, jak vypadají a hlavně taky co to říká o nás lidech a společnosti, ve které žijeme. 


Milan Kundera: Žert
Mistrovské! Moje druhé dílo od Kundery a chci víc! Jak se člověku může změnit život kvůli třem větám na pohlednici, když žije v době hlubokého socialismu a co se stane, když se po letech rozhodne pomstít jednomu z těch, kteří jeho životní zvrat měli na svědomí? Mistrně vykreslená doba, charaktery a především přerod Ludvíka z komunistického nadšence v existencialistu až nihilistu vměstnaná na něco málo přes 300 stránek, všechno dokonale propojené, stylisticky mimořádně bohaté a přitom ani trochu klišovité. Zážitek veliký! 

Kristen R. Ghodseeová: Proč mají ženy v socialismu lepší sex? 
Fantastická práce o tom, že komunismus/socialismus nebyl jen Stalin, gulagy, chybějící vložky a fronty na pomeranče. Ale že to byla taky podpora vzdělávání žen, jejich zaměstnávání, jesle, školky, mateřská a v důsledku toho u dost lidí celkem uspokojivý sexuální život. Ghodseeová nehlásá návrat do starých časů ani je nijak neobhajuje. Tvrdí jenom, že demokratický socialismus v podobě jako existuje třeba v severských zemích svědčí ženám víc než tvrdý kapitalismus známý například z USA. Pakliže totiž máte tři práce, jste unavená, máte starosti, jak zaplatíte hypotéku anebo jste žena v domácnosti závislá výhradně na příjmu a rozmarech svého muže, pravděpodobně nebudete nejideálnější partnerka, matka ani kamarádka. Nejde přitom o žádnou autorčinu dojmologii, ale o argumenty podložené desítkami sociologických výzkumů týkajících se života v socialistických státech ve východní Evropě v době před i po pádu komunismu. Skvělé myšlenky, čtivě napsané, užila jsem si to velmi! 

Andrea Saini: Od přírody podřadné
Za mě bez debat jedna z nejlepších knih o rovnosti pohlaví ve světě. Vyzdrojovaná je tolik a tak pečlivě, že jde člověku ze všech těch výzkumů až hlava kolem. Ale o to právě jde. Kniha totiž ukazuje, že ačkoliv společnost se záhadným způsobem vybudovala tak, že v ní mají hlavní slovo muži, biologicky k tomu žádný důvod není. Muži i ženy jsou si totiž prakticky ve všem rovnocenní, a pokud se v nějakém ohledu liší, příroda to v jiném umí dobře vykompenzovat. Nejvíc smutno mi ale bylo z pasáží, kde se ukazuje, jak je předpojatá i věda - prostor, na který by měl být spoleh a který by měl dávat přesné odpovědi nebo upřímně přiznat, že je nemá. Děje se ale něco jiného a věda se často obrací v neprospěch žen stejně jako celé společnost. Smutno mi z toho je! 

Michaela Škultéty: Život a jiné nesrovnalosti
Koupila jsem si na doporučení Miloše Čermáka a trochu lituju. Nejde o to, že by ta kniha byla špatná. Naopak, kolikrát jsem se i pousmála a třeba k uspávání potomků je to podle mě ideální čtení. Celou dobu jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že na podobné neuspořádané, ačkoliv vtipné postřehy o životě za Prahou, dětech, práci a pocitech by prostě stačil Facebook nebo blog a nebylo potřeba plýtvat papírem. 

Tara Westoverová: Vzdělaná
Memoáry Američanky, která vyrostla v Idahu v rodině náboženského fanatika a bratra - násilníka. Tara nechodila do školy. Rodiče se tvářili, že ji učí doma, ale ve skutečnosti pracovala na šrotišti, kde se několikrát ošklivě poranila, načež jí matka ošetřila bylinkami. V sedmnácti se tomu všemu vzepřela, odešla na vysokou, vystudovala, udělala doktorát, poprvé navštívila doktora ... Víc než o samostudiu je ale kniha o tom, jak se vyrovnat s vlastní rodinou a později s její ztrátou, když se Tara rozhodla jít vlastní cestou a rodiče i většina sourozenců ji zavrhnli. Přečetla jsem to za pár dnů a je to vynikající. Za mě bohužel ale taky odstrašující příklad toho, kam až může zajít extrémno - extrémní svoboda v pojetí USA, extrémní pojetí víry, extrémní nedůvěra v pokrok, vědu, vzdělání a běžný život. 

Julian Barnes: Jediný příběh
Moje první kniha od Barnese a jsem trochu v rozpacích. Některé pasáže mě bavily, jiné méně, tak jako tak zajímavě slohově i filozoficky vykreslený milostný příběh mladého muže a zralé ženy odehrávající se v 60. letech 20. století v prudérní britské společnosti. K dočtení jsem se musela trochu nutit, ale v zásadě nelituju. 

Karl Ove Knausgärd: Můj boj 2 - Zamilovaný muž
Tok emocí, vzpomínek, pocitů, vhledů - tentokrát do toho, co to znamená zamilovat se a milovat a taky být rodičem, přítelem a synem. A stejně jako v prvním díle: žádné kapitoly, žádná čísla, žádné příliš velké editování, prostě plynoucí myšlenky, které se někde čtou samy a někde jsou mdlejší a vleklé až si člověk říká, v čem je zatraceně ta všude opěvovaná mimořádnost, aby ji hned na další stránce objevil znovu. Každopádně pořád to považuju za mimořádné dílo popisující obyčejnost tak, jak jsem o ní nikdy nikde nečetla a asi už ani číst nebudu. Třetí díl už mě čeká ve čtečce, a přestože do porodu už ho asi přečíst nestihnu, těším se na něj velmi. 

Marius Szczygiel: Není 
Jeho Gottland patří mezi největší poklady, které jsem kdy přečetla, a tak jsem po jeho novince sáhla bez váhání. Kniha "Není" je hodně zvláštní, ke Gottlandu se moc přirovnat nedá. Jsou v ní vážnější témata, hlubší myšlenky a taky styl psaní je trochu jiný. Vůbec se to nečte a nechápe snadno, u některých příběhů jsem za to na Szczygiela byla až naštvaná. Ale pak jsou v knížce reportáže, které ve mně zůstanou dlouho po dočtení. Není je zvláštní, není tak přímočará jako Gottland a jedno přečtení asi nestačí. Při každém tam podle mě člověk najde pointy, které mu napoprvé unikly. Druhá věc je, budu se k ní chtít vracet? Zatím sama nevím. 

Karl Ove Knausgärd: Můj boj 1 - Smrt v rodině 
Že by čtenářský zážitek roku? "Můj boj" jsem měla v hledáčku dlouho, ale v prvním těhotenství jsem ho odložila kvůli tématu smrti, abych se k němu vrátila v těhotenství druhém. Proč? Sama nevím. Každopádně jsem nadšená. Přitom je to něco tak obyčejného. Hlavním hrdinou knížky je sám autor, který píše o svém životě - klidně třeba o tom, jak zamyšleně pokuřuje. Je to volný proud myšlenkových asociací a popisu osobních prožitků, na kterých je ale zároveň cosi neskonale krásného. Četla jsem a měla pocit, že v té knížce je všechno: radost, bolest, nevyřešitelná krize existence a život takový, jaký doopravdy je. Nádhera! Jdu na další díl. :)

Jordan B. Peterson: 12 pravidel pro život
Vracela jsem se k ní dvakrát. Některé kapitoly jsem přečetla skoro se sebezapřením, poslední o provázanosti existence a limitů si ale třeba budu pamatovat hodně dlouho. Peterson míchá všechno dohromady: biologii, Bibli, Solženicyna, filozofy, fausta, feminismus, někdy je to opravdu až ve stylu "jak pejsek s kočičkou vařili dort", těžké čtení a nijak lehce zapamatovatelné myšlenky. V knize je určitě víc filozofie než psychologie. Možná proto moje očekávání byla větší. Ale zklamání to není. Dokonce nevylučuju, že se k ní někdy v budoucnu vrátím. 

Simone Davisová: Montessori batole
Jednoduchá, inspirativní knížka v krásném provedení. Než jsem se do ní pustila, nevěděla jsem o montessori přístupu k dětem skoro nic, přestože Benjamín chodí do montessori školky. (Taky to byl jeden z důvodů, proč jsem si ji koupila.) Teď po přečtení jsem o dost chytřejší, spoustu věcí mám založených, jiné vypsané. Bavily mě konkrétní příběhy a příklady komunikace, které mi navíc nepřišly přehnaně idealistické jako v jiných knihách. Skvělé jsou fotky z různých montessori domácností po světě. My k takovým máme tedy daleko, ale je pěkné se poučit, až se budeme příště stěhovat nebo zařizovat vlastní bydlení. 

Yuval Noah Harari: 21 lekcí pro 21. století
Oproti Sapiens pomalejší rozjezd, ale Harari mě zase bavil a dostal! Dost myšlenek už jsem znala buď z jeho předchozích knih nebo videokurzu, ale tomu se asi nedalo zabránit. Stejně jako tomu, že na některé závažné otázky odpovědi zatím zkrátka neexistují - prostě uvidíme. Některé kapitoly o digitalizaci světa mě bavily méně, jiné, třeba o válkách, terorismu nebo smyslu života byly vypointované tak dokonale, že kdybych mohla, vstanu z křesla a obejmu Harariho za tu fantastickou intelektuální provokaci, kterou mi způsobil. 

Petra Dvořáková: Vrány
Začala jsem v půl deváté večer, skončila před jednou ráno. Jednak jsou Vrány krátká kniha, za druhé jsou pak napsané tak čtivě (uvažováním dvanáctileté dívky), že prostě nemůžete jinak než číst a číst dokud neskončíte, což se doopravdy stane až s poslední větou. Po ní jsem dokázala jen sedět na posteli, zírat do tmy, na tváři slzu a prodýchávat, co jsem se to právě dozvěděla. O dění v nefunkčních rodinách existují delší i propracovanější knihy, mě na Vránách ale zaujala hlavně nejednoznačnost. Neděje se tu nic vyloženě děsivého nebo takového, co by se dalo označit jako "toto je dobré" a "toto je špatné", přesto jsem měla chuť hlavní hrdinku Báru nepřetržitě objímat a šeptat jí do ucha, že to bude zase dobrý. Přesto má nejednoznačnost i jedno mínus, což je pro mě nedostatečně vysvětlená motivace postav. Vůbec jsem nepochopila, proč se matka k Báře chovala právě tak, jak se chovala, když druhou dceru tolik zbožňovala. Ačkoliv sama v sobě nějaké vysvětlení hledala, nakonec hledání opustila a nenašla ho ani Dvořáková. Přesto jsem zasažená a knížku doporučuju, kudy chodím. Je to myslím slušné čtení od čím dál lepší domácí autorky. 

Tuvia Tenenbom: Krysy jejího veličenstva
Ach, Tuvio, cos mi to udělal? ... Možná už jsem Tenenboma přejezená, ale tahle kniha mě prostě nebavila. Spíš než zpráva o Brexitu, která navíc každým dnem od vydání totálně zastarává, je to zpráva o izraelsko - palestinském konfliktu na britských ostrovech doplněná recenzemi několika restaurací, navíc napsaná na víc než 400 stran. Polovina by podle mě úplně stačila. Co mi v knize chybělo? Nejvíc asi to, co Tenenbom dal do knihy o Americe - schopnost klást provokativní otázky a klást je tak dlouho, dokud se tazatel nedočká odpovědí, dobrá znalost prostředí, v němž se autor pohybuje, schopnost dávat do souvislostí věci, které spolu zdánlivě nesouvisejí a potlačení věčného stesku, že všichni milují Palestince a nenávidí Izrael. Dočetla jsem ze solidarity k autorovi, kterého nepřestávám mít ráda. Ale jak si všechny jeho knihy schovávám a pravidelně se k nim vracím, tuto myslím ráda pošlu dál. 

Carmen Kornová: Dcery nové doby 
Lákadlo na "Geniální přítelkyně z Hamburku" zafungovalo, nechala jsem se lapit. Geniální přítelkyně to nejsou ani náhodou, na to knize chybí emoce a detailní nahlížení do hloubky prožívání postav, ale nelituju. Sága osudů několika kamarádek na pozadí sto let Německa, v prvním díle konkrétně v letech 1919 - 1948, je čtivá knížka, která hezky koncipuje prolínající se osudy lidí různých sociálních vrstev. Je to dobře napsané, má to spád, rychle se to čte, akorát postav je tolik, že jsem v nich prakticky až do konce knihy měla pořád trochu chaos a musela se pečlivě soustředit kdo je kdo a kdo patří ke komu. Na druhý díl se ale i tak těším velmi! 

Michel Houelleberq: Mapa a území 
Několik týdnů po dočtení a pořád nevím, co si mám myslet - v jednu chvíli jsem ji chtěla odložit, v jinou jsem ji milovala, protože je podmanivá jako Serotonin. Žasla jsem nad detailní znalostí, s jakou autor popisuje umělecké prostředí, bavilo mě, že do románu zasadil sám sebe, líbí se mi jeho krásný jazyk, kterým píše, šokovala mě kriminální zápletka, kterou do románu dal - to jsem nečekala! Ale že bych ji doporučovala na potkání nebo toužila přečíst si ji někdy v budoucnu znovu, to ne. Je dobrá. Ale doufám tento rok i v lepší knížky. 

Michelle Losekoot, Eliška Vyhnánková: Jak na sítě
Na co sáhne, to dělá Michelle Losekoot skvěle, nemůžu si pomoct. A tato knížka není výjimka. Za mě povinná četba pro všechny, kdo se pohybují na internetu a tvoří tam nějaký produkt nebo obsah. Než jsem ji otevřela, řekla bych, že dost věcí vím, což se potvrdilo. Ale spousta dalších mě překvapila a daná do souvislostí mi otevřela pohledy na věc, které mě nenapadly. Zábavné, poučné, čtivé, obsahující mnoho konkrétních tipů a rad, kterými kdybychom se všichni řídili, bylo by nám na sítích o moc lépe.

Philip Roth: Pokoření 
Krátká novela o stárnoucím herci, který najednou ztratí schopnost hrát. Psychicky se zhroutí, manželka od něj odejde, vzápětí ale potká ženu o dvacet let mladší. Ta se však do té doby milovala jen se ženami. Dokáže se změnit, zatímco vrací Axlera do života? Přečetla jsem na jeden zátah na mani-pedi. Jednoduché, melancholické, vlastně zajímavé, ale nic, co by ve mně zůstalo déle než mi vydrží jedna pedikúra. 

Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce
Už jsem ji kdysi četla, ale zachtělo se mi oživit vzpomínky. Abych zjistila, že na deníkové záznamy devatenáctileté holky už jsem asi moc stará. Na každé druhé stránce bych Martu nejradši propleskla. To ale nic nemění na tom, že Soukupová je skvělá autorka úžasně pracující s psychologií postav a Marta zdařilé vylíčení postpuberty a roku, ve kterém vám pár drobných uklouznutí zcela změní život. Příběh o tom, jak vratká je hranice mezi smyslem a radostí ze života a depresí. Za mě povinná četba pro všechny náctileté. 

2019

Bianca Bellová: Mona
Těžké, smutné, relativně stručné, přesto jsem dočetla s vypětím všech si. Od začátku jsem ji nedokázala zařadit: kde se odehrává, o čem je, proč vlastně vznikla a co má příběh nebo postavy říct. Za týden nebudu vědět, o čem byla, o lásce?, o válce?, o dětství?, o stárnutí?, přesto dočtení úplně nelituju. Bellová píše silně, sugestivně, úsporným, přesto nádherným jazykem. Ačkoliv výsledek je bolestný, nebyla to pro mě od Bellové myslím poslední knížka. 

Petra Soukupová: Klub divných dětí
Oh! Ach! Vůbec mi nevadí, že je to knížka pro děti. Byla stejně skvělá jako všechny knihy Petry Soukupové pro dospělé. Ve čtveřici "divných" dětí má každé svůj svět a svoje trápení a především je úplně jiné, přesto spolu dohromady vytvoří partu a po nějaké době zjistí, jak je úžasné mít kolem sebe lidi, kteří ho beru (nebo jim divnost dokonce připadá úžasná) a kteří se vzájemně skvěle doplňují. Přestože příběh je úplně obyčejný, možná až příliš jednoduchý, je v něm hromada závažných témat z dětského světa: jaké to je být outsiderem, objektem posměchu, šikany, jak těžko se formuje individualita, akceptují rodiče, jak bolestné jsou pocity strachu. Kniha je navíc výborně zpracovaná graficky - tak trochu "divně", což k ní naprosto trefně sedí. Úžasný to bylo! 

Fredrik Backman: Životní terno

Bez mučení přiznávám, že po knížce jsem sáhla, protože jsem chtěla něco na cestu do vlaku - krátkého a lehkého, co přečtu za hodinu. To se splnilo, tím ale pozitiva knížky skončily. Nedokážu říct její smysl, postav je málo, nejsou příliš popsané, nerozuměla jsem jim a spoustu věcí jsem si musela domýšlet - chápu to správně, co tím autor zamýšlel, není v knížce něco zázračného, nějaké terno, které jsem při čtení ve vlaku přehlédla? Vrátila jsem se k ní krátce ještě doma v klidu, ale nepomohlo to, ani podruhé jsem nic nenašla. Ne, tohle prostě není Backman, jak ho znám z Oveho. 

Kateřina Janouchová: Dcera na přání 
Hezký příběh o touze matky dvou synů po dceři, která se ještě vystupňuje, když hlavní hrdince Heleně zemře maminka. V některých ohledech možná až zbytečně dlouhé a vyhrocené, ale čte se to skoro samo. 

Emily Oster: Těhotenství bez strašáků 
Výborný nápad na "jinou" knihu o těhotenství. Emily Oster je americká ekonomka, která se proklestila houštinou obecných zákazů a doporučení a na faktech dokazuje, že například dát si v těhotenství k večeři skleničku vína nebo pít kávu je v pohodě. Vysvětlující, uklidňující a zároveň extrémně americké v posedlosti čísly, grafy, tabulkami, důkazy a hledáním řešení, ke kterému by podle mě v mnoha ohledech stačilo použít prostě zdravý rozum a aktuální pocit. Ale nelituju, hlavně za ten nápad si knížka doopravdy zaslouží pochvalu, ačkoliv v ČR ho zdá se mnoho lidí neocenilo. Knížka se tady nestala bestsellerem a mezi mými těhotnými kamarádkami o ní mluví málokdo. 

Maja Lunde: Modrá
Co se stane, až na světě dojde voda? Dvě časové roviny a v nich dva příběhy Signe a Davida, které se na konci společně protnou. Aktuální, poctivý, kvalitní román, ačkoliv pro mě dost depresivní čtení. Možná proto jsem se nemohla začít tak jako do jiných a knihu jsem klidně i na čas odložila. Mínusové body mají i zdlouhavé popisy plavby lodí. 
Jana Ciglerová: Americký deník
Jana Ciglerová píše tak, jak bych to já chtěla umět. :) Skvělý pozorovací talent, postřehy, souvislosti, lehce a čtivě napsané. Za mě výborný, přestože samozřejmě velmi subjektivní popis USA a povinná výbava do batohu na cestu tam. Koupila jsem si knížku společně s "Prázdninami v Evropě" Ladislava Zibury, u kterého se nemůžu dostat přes prvních dvacet stran. Zibura píše humorně, ale ve srovnání s Ciglerovou už se mi to zdá prostě hrozně na sílu, navíc se o zemích, které popisuje, nedozvíte prakticky vůbec nic. Tleskám, Jano! A vůbec mi nevadí, že už jsem všechny deníky jednou četla v Deníku N. 

Scarlet Curtis: Feministky nenosí růžovou a jiné lži
Tahle knížka má teď na Instagramu velký “hype”, takže jsem podlehla i já. Dočetla jsem včera, tedy druhou půlku jsem spíš tak popřeskakovala, protože mě bohužel nijak zásadně neobohatila. Je to hezký nápad a úžasným marketingem v pozadí, ale co ale v recenzích moc nezaznívá, že se hodí spíš pro teenagerky nebo pro lidi, kteří se domnívají, že feministka je žena, co si neholí podpaží a nenávidí muže. Pokud jste pětatřicetiletá žena, která feminismus spíš žije, než aby o něm donekonečna mluvila – jak jsem se stala feministkou a co to pro mě znamená, je většina textů spíš povrchní klišé a stačilo by je podle mě publikovat online nebo v e-knize (za tu mimochodem děkuju!). Pohledem z Turecka mi tam třeba chybí zásadní texty o tom, jak souvisí feminismus s náboženstvím, jak se tohle téma (a jestli vůbec) dotýká žen žijících pod hranicí chudoby, které se spíš než hloupé poznámce v práci snaží vyhnout znásilnění nebo dokonce zabití, jak se to vůbec má s feminismem u žen méně zajištěných a z méně vyspělého světa, než je ten západní. No a z toho západního světa, třeba když vezmu sebe – a spoustu žen, se kterými se teď potkávám - ráda bych se dočetla třeba o tématu, kterak žena, oddaná, láskou hnaná bytost následuje manžela, kam je třeba, sama se vzdá spousty věcí, rozhodne se spolehnout na gáži manželky a obstarávat naprosto zásadní roli ženy v domácnosti a matky, a pořád je sice svobodná, ale zároveň nonstop závislá a po určitou dobu se na tom nedá nic změnit. Anebo téma feminismus, když jste svobodná matka. O čem je potom, tedy jestli vůbec tyhle ženy mají čas to řešit? ... Jestli vás téma feminismu zajímá a něco o tom víte, u téhle knížky bude stačit, když si ji prolistujete v knihkupectví nebo v knihovně.

Jan Němec: Možnosti milostného románu
Měla jsem trochu strach, jestli to nebude na můj vkus až příliš intelektuální onanie, kterou nepochopím, anebo naopak příliš velké zklamání, že v knize vlastně není nic nového. Nakonec se konalo nadšení - až takové, že tohle bude jedna z mých knih roku 2019. Němec nepíše o ničem, co by nikdo, kdo prožil milostný vztah, vlastně neznal, od vášnivého vzplanutí přes hlubokou zamilovanost až po podivný konec lásky. Ale píše o tom nádherným jazykem, v nádherných kulisách Brna, Krakowa, Poličky a píše o tom maximálně osobně, jak to mám ráda. Ale hlavně ten jazyk a jeho prvky! Moc mě baví, jak je román zkombinovaný z různých komponentů včetně výpisků z jiných knih nebo útržků z e-mailů, užívala jsem si autorovy popisy toho, jak je vlastně těžké něco tvořit a psát a hluboce věřím v autenticitu toho, jak moc to bolelo - prožívat i přemýšlet třeba nad tím, co patří nebo nepatří do románu. Že jsem v knížce dostala tip na jedno z nejhezčích knihkupectví na světě - Massolit Krakow, jí přidává procenta, které ubraly jediné nudnější pasáže o virtuálních procházkách. A pochopitelně vymazlená grafika Martina T. Peciny, to je prostě největší radost mít tu knížku v ruce, ačkoliv už ji máte třeba dávno přečtenou a jenom skenujete očima vybrané pasáže. Jestli jste emoční masochisti, co se rádi rochní ve všemožných pocitech, tak za mě je tohle must read. 

Witold Szablowski: Vrah z města meruněk
Dokonalá kniha! Turecko je tak pestrá a na mnoho stran roztříštěná země, že psát o ní cokoliv zobecňujícího nelze a vyznívá hloupě. Witold Szablowski to podle mě dobře ví, proto dal dohromady tuto knihu reportáží, v podstatě dokument, kde na brilantně pospojovaných konkrétních příbězích ukazuje různé tváře Turecka a dává nespočet podnětů k zamyšlení - o sexu, o tom, co to znamená narodit se v Istanbulu a na východě Turecka, o tom, co to znamená narodit se jako muž a narodit se jako žena, jak jsou Turci rozpolcení historicky, politicky a jak to zřejmě nikdy nebude jinak. Čte se to hrozně dobře, v mnohém mi to připomnělo Gottland a Mariuse Szczygiela. Poláci prostě umí.

Agnes - Margrethe Bjorvandová: Astrid Lindgrenová - životní příběh
Miluju Astrid a dlouho jsem si chtěla přečíst její životní příběh. Nakonec se ke mně dostala tahle knížka pro děti a byla skvělá! Kromě toho, že je překrásně ilustrovaná a napsaná velmi srozumitelným jazykem, takže se dá přečíst za jeden den, je v ní hromada údajů i etických poselství, které Astrid vložila do svých knížek. Překvapilo mě, jak byla mladá, když porodila svého syna, jak ho musela nechat na výchovu v Dánsku a pravidelně za ním dojížděla, jak i ve vysokém věku lezla na stromy, s kolika lidmi se musela rozloučit, kteří umřeli dřív než ona ...  "Píšu tak, jak bych chtěla, aby knížka vypadala, kdybych byla sama dítětem. Píšu pro dítě ve svém nitru." 

Markéta Lukášková: InTyMně
Markétu mám ráda a budu ji mít ráda i po téhle knize. Ačkoliv kdybych ji nečetla, nic by se nestalo. Dlouho jsem uvažovala, jestli mi ta knížka něco dala, a to bohužel nedala. Je o dětství a dospívání v devadesátkách, které jsem prožila podobně jako autorka, protože jsme ho prožili všichni stejně. Bylo hezké zavzpomínat, zvlášť u takového vtipného, svižného a velmi upřímného psaní. Bavila jsem se, ale zároveň jsem si pořád říkala, že kdyby to nebyla knížka, ale třeba jen delší text na internetu, asi by to stačilo.  

Claire Legendre: Pravda a láska
Francouzská učitelka se vzdává své kariéry a života v Nice, aby doprovodila svého manžela diplomata na misi do Prahy. Začátek knihy byl skvělý a některé postřehy o životě expatky v Praze potýkající se s depresemi a českou náturou tak trefné, až jsem jen obdivně vzdychala. Pak ale kniha čím dál víc sklouzávala k nepochopitelným obsahovým konstrukcím a byla skvělá čím dál méně. Dočetla jsem rychle, ani nevím, čím mě tak chytla, ale dlouho ve mně asi nezůstane. 

Elena Ferrante: Temná dcera 
Další Ferrante, kterou jsem nedokázala odložit, přesto jsem zaklapávala se slovy "zvláštní, no". Copak o to, psát Elena Ferrante umí, proniknout do těch nejtemnějších zákoutí ženské duše taky. U Ledy zmítající se mezi rolí milující, dobré matky a úspěšné ženy se zajímavou profesní kariérou se jí to zase povedlo bravurně. Mám v té knize hodně zvýrazněných míst, ale Geniální přítelkyně už to prostě není a nebude. Asi bych se s tím měla smířit a přestat to pořád srovnávat, pak bych si Ferrante užila možná ještě o hodně víc. 

Erich Maria Remarque: Stíny v ráji (nedočteno) 
Nedočtené knížky si sem nepíšu, ale tohle je výjimka. Asi proto, že pořád tak trochu nevím, co s ní. Ležela mi na stole tři měsíce, než jsem si přiznala, že ji nechám plavat, protože mě pořádně nechytila, a protože na světě je spousta jiných, které si zaslouží můj čas a pozornost. Na jednu stranu je v ní spousta skvělých myšlenek, na druhou stranu příběh se příběh emigranta Rosse na můj vkus prostě moc vleče. V polovině jsem se s ním rozloučila, trochu zklamaná a s výčitkou - je to přece Remarque, toho bych měla - ale můj pocit byl prostě příliš nijaký, abych se na tu druhou půlku dokázala překonat. 

Delphine de Vigan: Vděk 
Pár stránek, které se dají přečíst za jeden večer, ale které ve vás přesto zůstanou hodně dlouhou dobu kvůli obrovské bouři emocí. Stařenka Miška, kdysi korektorka v novinách, žije v domově důchodců, kde se jí postupně zhoršuje afázie, porucha řečových schopností. Na pozadí rozhovorů s různými lidmi se odkrývá její dramatická minulosti: její židovští rodiče byli deportování a v dětství ji vychovávala náhradní rodina. Stejně tak ona později vychovávala dívku, která za ní teď dochází do domova a snaží se jí vyjádřit svůj vděk. Vděk je knížka o stáří, ztrátách, nálezech, o tématech, o kterých se moc nepíše, nemluví a mělo by. Nežná, ale smutná a tíživá. Není to nejjednodušší čtení, ale je to knižní minimalismus v dokonalé podobě. 

Delphine de Vigan: Pouta
Och! Ach! Tenoučká knížka paralelních intimních příběhů, jež se vzájemně protínají a odhalují světy, které navenek nevidíme. Co všechno se skrývá za zavřenými dveřmi bytů? A hlavně, co všechno se skrývá v našich duších? Nádherná ukázka toho, že příčinou zla a tragédií nemusí být jen okolnosti jako válka nebo přírodní katastrofy, ale způsobujeme si je my sami, svou lhostejností, nezájmem, leností, sobectvím a nepochopením a hlavně - neochotou vidět. Nádherná věc!

Petra Dvořáková: Chirurg
Jedna z knížek, kterou hladově zhltnete během rekordně krátké doby. Chytla mě od první věty. Nemocniční prostředí, hlavní postava muže - lékaře ve středních letech a v krizi, který řeší obyčejné problémy obyčejných lidí a své vlastní průšvihy, které jakoby pořád narůstaly, trocha nevěry a hlavně podle mě výborně popsané Česko, české uvažování, české jednání, český přístup. Petra Dvořáková je původně zdravotní sestra a její dokonalá znalost prostředí tady čiší z každé postavy a věty. Výborně odpozorované, výborně napsané, výborně se to čte. Určitě si to dejte. 

Kamila Boudová: Falešná Pařížanka 2
Po prvním dílu jsem se moc těšila. Moc. Ale bohužel, Kamila mě tentokrát spíš zklamala, přestože knížka je hlavně o těhotenství a mateřství - tedy věcech, kterými teď sama hodně žiju. Jako by jí došel dech, inspirace, čas a hlavně editor, který by ohlídal, aby text měl nějakou strukturu, aby se autorka neopakovala, aby v něm nebylo příliš balastu. Dočetla jsem, jelikož Kamilu mám ráda kvůli jejímu životnímu stylu i upřímnosti, ale ... Ale myslím, že má na víc.  

Austin Kleon: Keep going
Mám doma všechny předchozí, takže tuhle jsem v obchodech nemohla dechat. Klasická Kleonovka, kterou přečetete za den a přesto ji chcete mít v knihovničce, protože kdykoliv ji otevřete, vždycky tam najdete něco, co sedí, hodí se, co vás - v tomto případě - nakopne dál tvořit, ačkoliv nápady došly nebo máte pocit, že "všechny jsou úplně blbý". Kleon je mistr spojování informací, příběhů, vlastního poznání a jejich zkratkovitého podání bez ztráty informační hodnoty. Ačkoliv knížka je primárně o kreativitě, je v ní toho spousta i o životě. Spousta dobrých myšlenek zpracovaných skvělou a super zábavnou formou a napsaných velmi easy angličtinou pro všechny. 

Tereza Boučková: Život je nádherný 
Deníkové záznamy spisovatelky, v nichž se prolínají osobní zážitky z aktuální politickou situací i kulturním děním v Česku. Ačkoliv knížka nemá vlastně žádný děj, četla se sama, bavila mě a dokážu si představit, že by měla mnoho dalších stránek. 

Francis Scott Fitzgerald: Něžná je noc
Já vím, poklad literatury, klasika, Francis ... Ale já jsem s ním přesto nemohla pohnout. Vůbec nevím, jak jsem se překlenula přes půlku, ačkoliv příběh lékaře Dicka a jeho manželky Nicole, ne zcela vyléčené z těžké duševní nemoci, mě vlastně zajímal. Jenže se příliš dlouho nikam nevyvíjel, kolikrát byl zmatený, nezábavný, nevěděla jsem, co si s ním počít. Kdybych nebyla chronický dočítač, asi bych knížku dávno odložila. Takhle jsem dočela s pocitem, že jsem zvládla klasiku, ale kdybych nezvládla, o nich bych nepřišla. Něco jsem tady nepochopila? 

Jérôme Colin: Bitevní pole
Tohle je překvapení mého čtenářského roku! Za mě dokonalá kniha o realitě rodičovství a partnerského vztahu, když máte děti. Jak se vypořádat s dospíváním miminka, pro které jste kdysi byli celý svět a teď jste prudérní debilové? Jak se vyrovnat se změnami ve vztahu, které to přináší, se stárnutím, s problémy okolo, nad kterými nemáme kontrolu a jak v sobě potlačit pocit, že život se žene ke konci rychleji, než se nám to líbí? Za mě je ta kniha cosi jako deník čtyřicátníka, kterému najednou vidíte do hlavy a říkáte si: to není možný, že tohle máme stejně, a hele, tohle taky! Škoda, že si nakladatelství a autor nedali víc práce, že to není ještě delší, nějak nápaditěji vypointované a hlavně že to nemá skoro žádnou reklamu!!! Je to jedna z těch knížek, které si vůbec nevšimnete, přitom toho nabízí tolik!

Sally Rooney: Rozhovory s přáteli
Kdyby mi bylo kolem jedenadvaceti jako je hlavní hrdince, asi bych tu knihu milovala. Ale nejspíš jsem už dost stará, takže je to "jenom" povedená věc ověšená cenami, jejichž důvodu moc nerozumím. Ale k věci. Příběh univerzitní studentky trochu znuděné životem a hledající sama sebe a lásku ve vztahu ze ženatým mužem by mohl znít jako růžová knihovna, což ale to tato kniha není. Hlavně asi stylem, jakým je napsaná, on řekl a ona řekla, do toho ledabylé myšlenky, tu a tam politika nebo jiné kontroverzní téma a vůbec ne špatně uchopené, prostě život "psaný" tak, jak se odehrává v reálu, ne na papíře. Žádný slaďák, ale realita, velmi slušně zaznamenaná, ačkoliv dlouho ve mně asi nezůstane. Čte se to samo, za mě ideální čtení k vodě, které bez problémů stihnete za den.  

Michel Houelleberq: Serotonin
Vlastně vůbec nevím, co si o ní myslet, ačkoliv si mě podmanila od první stránky. Přitom příběh depresí trpícího hrdiny rekapitulujícího svůj život nemá kapitoly, prolíná se v čase, jsou v něm půlstránková souvětí, skoro v něm chybí přímá řeč a naopak je v něm na můj vkus zbytečně moc sexu včetně pedofilie, zofilie a dalších. Snad aby autor dostál pověsti kontroverzního autora? Na druhou stranu, Serotonin má nádherné úvahové pasáže a je to podle mě nejvýstižnější popis deprese, co jsem kdy četla. Jestli trpíte smutkem nebo dokonce depresí, přečtení Serotonina by vám mohlo pomoct uvědomit si, že na tom ještě nejste tak zle. Určitě si od autora přečtu i další věci. Serotonin stojí za to, ačkoliv titul evropský román roku bych mu asi nedala. 

Harper Lee: Jako zabít ptáčka
Další literární poklad tento rok, který se dá číst mnoha způsoby. Je to román o životě na americkém jihu? O rasové otázce, nenávisti, rovnoprávnosti? O rodičovství? O dětské přirozenosti, bezprostřednosti a naivitě, která vlastně vůbec naivitou není? Já v něm našla od všeho vrchovatě, navíc kniha v žádném ohledu neztratila na aktuálnosti, ačkoliv vznikla tuším někdy v šedesátých letech a celý příběh obyvatel městečka Maycomb v Alabamě sledujeme pohledem osmileté holčičky. Je to nádherné dílo, pomalé, klidné, nedějí se tam žádné velké věci, a přesto je to úžasné poselství o lidech, které si naprosto právem vysloužilo Pulitzerovu cenu. 

Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených
Taková ta kniha, o které dumáte ještě dlouho po přečtení. Příběh automobilové závodníka, který v sanatoriu poznává dívku léčící se s tuberkulózou. Když odjíždí, ona se rozhodne odjet s ním a užít si maximálně poslední dny svého života. Co to však znamená konkrétně? Jsou to krásné šaty? Večeře?  víno? Je to láska? Je to odvaha žít naprosto po svém, i když to znamená ranit jiné? Jeden z nejlepších románů o křehkosti života, o hazardu se zdravím, o zázracích, o spravedlnosti, o smrti. Nádhera, doják, podle mě povinná četba pro každého na planetě. 

Michelle Obama: Můj příběh
Více o knize tady.

Haruki Murakami: Bezbarvý Tzukuru Tzakaki a jeho léta putování 
Po delší době audiokniha, u které jsem zase usínala, a tak se několikrát vracela tam a zpátky. Nevím, jestli to bylo tím poslechem nebo dějem, ale haló kolem této knihy nerozumím. Napjatě jsem čekala, jak se situace kolem Tzukuru a jeho kamarádů vysvětlí a vyvine, místo toho jsem ale pořád četla jen o tápání proložené podivnými historkami, které podle mě nebyly pro děj vůbec důležité, a spoustu popisů sexuálních fantazií. Když jsem doposlouchala, říkala jsem si, co jsem v té knize měla najít. Možná mi poslechem unikl význam jemné symboliky, kterou bych našla v psaném textu? Vážně nevím. V mém chápání Tzukuru doputoval odnikud nikam a i já mám z knížky takový "nijaký" pocit. 

Věra Nosková: Víme svý
Pořád skvělý, i když za mě neslabší díl trilogie. Možná proto, že jsem dočítala celkem rychle, abych mohla knihu vrátit a nemusela ji vláčet letadlem do Turecka? Nevím. Každopádně za mě už trochu moc vulgarity, alkoholu, sexu a tentokrát i "chudáčkovství", prostě mě Pavla sem a tam už někdy štvala. Stejně ale bude Noskové trilogie jeden z mých čtenářských zážitků letošního roku. 

Věra Nosková: Obsazeno
Dočetla jsem Bereme co je a okamžitě chňapla po pokračování. Rozhodně jsem se nebyla zklamaná, i když druhý díl trilogie mi přece jen přišel o kousek méně osobnější a celkově slabší. Každopádně atmosféra knihy a popis doby, deziluzí z ní a taky z toho, co to obnáší být žena, být dospělá a být v Praze, byl brilantní. Vůbec nechápu, jak a kde se stalo, že první díl odmítlo Noskové vydat hned několik nakladatelství. Vždyť ta paní píše jak bohyně!

Věra Nosková: Bereme co je
Chodila jsem kolem ní v obýváku rodičů deset let, než jsem ji vzala do ruky. Podle mě jeden z literárních skvostů, který by si zasloužil lepší obálku i daleko větší propagaci. Autobiografický příběh Věry Noskové alias Pavly je jedna z nejlepších sond do života v padesátých letech, do naprostého zoufalství té doby, kdy se člověk, co nechce jít se stádem, potácí na hraně rezignace. Je to taky skvělá sonda do toho, co to tenkrát znamenalo být ženou, mít sny, bohatý vnitřní život, ale kvůli matce a době mít zpackaný ten vnější. Jestli procházíte jakýmkoliv složitějším obdobím, tak si ji přečtěte, ať víte, že nejste blázen ani sama a že když máte svobodu, jste o velký, velikánský kus před Pavlou. 

John Steinbeck: Na východ od ráje
Uff. Je to už týden, co jsem dočetla a od té doby se nemůžu začíst do ničeho jiného. Další skvělá záležitost, kterou jsem roky míjela. Nadčasové čtení, které se vyplatí mít v knihovničce, protože je v něm tolik životního moudra. Na východ od ráje je kniha o boji dobra se zlem, který probíhá v každém z nás, o vnitřních rozporech člověka, o lásce, o tom, že jací jsme může být třeba částečně předem určeno, ale to, jak se nakonec v životě chováme, je především výsledek našich rozhodnutí. Timšel - můžeš. Nechápu, že jsem se k tomuto klenotu propracovala až teď. 

Tim Marshall: V zajetí georgrafie
Fantastická knížka vysvětlující tolik problémů světa a jejich příčin - wau! Nikdy by mě nenapadlo, kolik z nich má na svědomí georgrafie ani nakolik geografie může za to, že státy spolu od počátku věků válčí a vždycky asi bohužel válčit budou. Knížka mi objasnila spoustu základů a věcí, které obvykle postrádám v novinách, a to hlavně u témat jako anexe Krymu, vztah Číny a Tibetu nebo vztah Indie a Pákistánu. Četla se jako román, ačkoliv to vůbec není optimistické čtení. Kupte si ji, stojí to za to. 

Alena Mornštajnová: Tiché roky
Dočetla jsem a první, co mě napadlo, bylo: "To bylo krásný!" Asi nemám, co bych dodala. Četlo se to samo jako všechny její knížky. 

Yuval Noah Harari: Homo deus 
Oproti fenomenální "Sapiens" o kus slabší. To ale nic nemění na tom, že jde o dobré dílo, ve které jsem po přečtení měla hodně barevných papírků - tohle místo si zapamatuj nebo aspoň vypiš! :) Skvělá intelektuální provokace, ideální doplnění k románům, které jsem četla zároveň s Hararim. Při čtení o budoucnosti světa mi ovšem bylo trochu úzko a snad poprvé v životě jsem si řekla, že jsem možná ráda, že se toho nedožiju? 

Delphine de Vigan: Podle skutečného příběhu
Moje první kniha od Delphine, kterou jsem viděla naživo v březnu v Praze. Občas jsem tleskala nadšením, občas odkládala, že si radši půjdu lehnout. Ale jsem ráda, že jsem dočetla, hlavně kvůli popisu spisovatelčiny tvůrčí krize, do které se dovedu vžít. Bavil i mě i fakt, že kniha hodně zavání autobiografií a prvky reality, které autorka podrobuje hlubokému filozofickému zkouání. Je tohle příběh samotné Delphine? Nevím, ale bavil mě a ráda si přečtu i další její knihy. Třeba v nich najdu odpověď na otázku, proč je její dílo pro kritiky a tolik čtenářů taková pecka, když pro mě toto byla "jen" lepší kniha. 

Carolina Setterwall: Doufejme v to nejlepší
Je sice teprve květen, ale tohle bude jedna z mých knížek letošního roku. Carolina Setterwall popsala podle mě svůj vlastní silný příběh o tom, co se děje, když je vám kousek po třicítce, na klíně máte mimino a ztratíte manžela. Je to mimořádně silné, a přitom nijak na sílu napsané. Naopak. Text plyne tak obyčejně, jednoduše a je plný tolika protichůdných emocí týkajících se lásky, mateřství i smrti, že se v něm určitě někde najdete, ačkoliv s autorkou nemáte nic společného. Líbí se mi, že v jejím psaní nejsou žádná trapná klišé, nic na sílu, co by mělo udělat z knížky bestseller. A přitom málokterá knížka by si to zasloužila tolik jako tato! Přečetla jsem ji online, ale nechala jsem si ji koupit a poslat, protože ji chci mít v knihovničce. Vím, že se k ní určitě vrátím, je to ten typ knížky, která v člověku něco zanechá a do které když nahlédnete, vždycky tam něco objevíte, ačkoliv vám u toho dost pravděpodobně ukápne slza. Kupte si ji, fakt to stojí za to, moc si přála umět tahle psát. 

Elena Ferrante: Dny opuštění 
Líbily by se mi knížky Eleny Ferrante, kdyby nenapsala Geniální přítelkyně? Upřímně nevím. Za mě o velký kus lepší než Tíživá láska, ale daleko za Geniálními přítelkyněmi. Na této knize mě fascinuje, že je založená vlastně jen na explozi pocitů, které na tolika stránkách navzdory absenci děje nikdy nejsou popsané stejným jazykem. Za to Ferrante tleskám. Napsat celou knihu na téma "opustil mě manžel a jak se cítím", a přitom nenudit, to si zaslouží uznání. Vlastně celou dobu jsem si kladla otázku: je vůbec možné, aby někdo tak trefně a hluboce popsal pocity, které sám neprožil? Je Elena Ferrante nejen Elenou z Geniálních přítelkyň, ale i Olgou? 

Simon Mawer: Skleněný pokoj
Hned teď nutně (duben 2019) potřebuju navštívit Vilu Tugendhat. Ovšem volné vstupenky jsou až na říjen. :) Chci vidět sklo, chci vidět vyhlídku na Brno, chci vidět onyxovou stěnu. Jak je možné, že jsem tam nikdy nebyla, když jsem se narodila dvacet kilometrů odtud? U čtení mi bylo trochu stydno, když jsem přemýšlela, čím to, že si cizinec Mawer vybral zrovna Brno, kde já měla vilu "pod nosem" a nikdy jsem tam ani nedošla. Natož abych kolem ní vytvořila takový příběh. Atmosféru doby první republiky i poválečných období podle mě vystihl dokonale. Stejně jako citlivě naznačenou homosexualitu, která v knize v žádném případě nepůsobí jako klišé. Tajně si přeju, aby rodina Landauerů doopravdy existovala. Kdyby to tak bylo, moje okouzlení z knihy by bylo ještě větší. 

Anton Myrer: Poslední kabriolet
Od první stránky jsem si říkala, jak mě tato knížka mohla minout, a přibližně od páté ji řadím mezi knihy, které mě v životě nejvíc zasáhly a ovlivnily. V Posledním kabrioletu je totiž všechno: láska, válka, přátelství, kompromisy, soutěžení, filozofie, obdiv, Amerika, Kennedy ... prostě celá lidská existence od mládí po stáří se všemi krásami, komplikacemi i bolestmi. Je to knížka, ke které se hodlám vracet a ve které mám víc stránek založených než nechaných jen tak ... A je to taky knížka, která ve mně vzbudila mimořádnou frustraci z vlastní malosti. Protože, má vůbec smysl ještě něco psát, když existují díla jako Poslední kabriolet? 

Ayobami Adebayová: Zůstaň se mnou
Je mimořádně příjemné si připomenout, že mistrovsky napsané story o lásce - partnerské, mateřské, rodinné, které se mě hluboce dotkne, se nemusí odehrávat jen v Evropě nebo za mořem, ale klidně v nigerijském Lagosu. "Zůstaň se mnou" je velmi intenzivní čtení, u kterého jsem si mnohokrát srdceryvně zabulela. Navíc ani pár dnů po dočtení nemůžu dostat z hlavy několik myšlenek. Ta nejzásadnější je, kolik bolesti dokáže unést jeden člověk? Smrt matky, jednoho dítěte, dvou ... ? A ta druhá, kde přesně je ten bod, kdy se dobré úmysly a skutky stávají zlem, co rozloží i něco tak silného jako je láska? Četli jste? Dokážete odpovědět?

Alena Mornštajnová: Hotýlek
Čtivé, ze života, žádná plytká story alá Patrik Hartl, navíc se zajímavým přesahem do české historie. Obdivuju nápad, zpracování a hlavně Alenu Mornštajnovou, že dokázala tak čtivě popsat časově velmi rozsáhlý příběh tolika postav. Hotýlek mě nepoznamenal emočně tolik jako Hana, ale byla to skvělá oddechovka. Poslední dobou jsem tak pyšná na české autorky a na Alenu Mornštajnovou speciálně. Přečtěte si to - dobré.

Anna Cima: Probudím se na Šibuji
Koupila jsem si ji, protože jsem čekala zajímavé vyprávění o Češce začínající v Japonsku a jejím sžíváním se s úplně jiným prostředím. No - tak to šlápnutí vedle. Šibuja je spíš intelektuálně laděný dívčí román, o Japonsku je tam toho poskrovnu. Pořád jsem čekala, kdy se z toho stane něco víc nebo kdy pochopím a prohlédnu prolínání Prahy a Šibuji, pořád marně, ale stejně jsem četla dál, zřejmě kvůli tomu fascinujícímu zaujetí autorky pro vše japonské. Nelituju, ale tolika pozitivním ohlasům na knihu upřímně nerozumím.

Phil Knight: Shoe dog
Tuhle knížku jsem nadšeně začala, pak se s ní chvíli trápila a nakonec jsem ji kvůli Geniálním přítelkyním odložila. Zapomenutá zůstala ve čtečce až do února 2019, kdy jsem se k ní vrátila a dočetla ji na jeden zátah. Mimořádně čtivým způsobem napsaný příběh o vzniku firmy Nike a mnoha vnitřních (Jak být dobrým manažerem, manželem a otcem, když den má jen 24 hodin?) i vnějších bojích jejího zakladatele. Phil Knight dokazuje, že je možné překonat mnoho nástrah, pokud se člověk nevzdává. Na druhou stranu, nemůžu si pomoct, tohle je už několikátá biografie slavného miliardáře, u které jsem se sama sebe ptala: To je nebo musí být každý úspěšný muž zároveň menší či větší bestie, co není schopná empatického vztahu se svými kolegy a rodinou? Je to snad předpoklad úspěch? Nebo jeho následek? 

James Patterson, Bill Clinton: Pohřešuje se prezident
James Patterson je jeden z nejbohatších autorů planety, a tak mě jeho práce zajímala. Tím spíš, když je na knize navíc ještě jméno bývalého amerického prezidenta. Výsledkem je podle mě řemeslně velmi slušně napsaný thriller. Na námětu mi každopádně nepřijde nic objevného, konec je šťastně až naivně americký. Prokousávala jsem se tím docela dlouho, bylo mi líto nedočíst, ale kdybych nedočetla, o nic velkého bych nepřišla. 

Mark Manson: Důmyslné umění jak mít všechno u prdele (audiokniha)
Kdysi jsem motivační knihy milovala, dnes se jim vyhýbám. Tato - vlastně antimotivační - byla výjimka jednak kvůli svému názvu, druhak kvůli mnoha doporučením a hlasu Davida Prachaře, který ji namluvil. Když odmyslím kupu sprostot, které mě trochu iritovaly, knížka je plná skvělých myšlenek, které jsou reálnému životu blíž než jiná motivační literatura. Na druhou stranu, mezi skvělými myšlenkami je bohužel i spousta nezáživné výplně, ze které jsem si nic neodnesla. Udělala jsem si pár poznámek a podruhé už ji číst nemusím.

Zuzana Dostálová: Hodinky od Ašera
Čtivá knížka, kterou jsem přečetla za dva večery. Ale že by to byla kniha loňského roku, jak mě na ni na svém IG nalákala knižní influencerka Lucie Zelinková? To tedy ne. Na postavách je velmi dobře vykresleno spousta problémů dnešních třicátníků - sny versus realita, nepovedené vztahy, nelehké podnikání a taky pražská Letná, která vážně není jen o art latté a avokádových toastech. Bavil mě úderný styl, krátké věty, nikde moc zbytečných slov navíc, na druhou stranu souhlasím s lidmi, kteří o knize tvrdí, že "je to o výrazný kus lepší Hartlovina". Mám stejný pocit.

Ladislav Zibura: 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Sice jsem tady kdysi napsala, že jedna knížka od Ladislava Zibury mi stačila, ale protože v této putuje po Turecku, se zájmem jsem po ní sáhla. Zase lehké, zábavné čtení, cestopis, který vlastně cestopisem není. Baví mě Ladislavovy úhly pohledu na obyčejné věci a úžasná práce s češtinou. Ale stejně jako minule: po určité době se věci opakují, ke konci už se mi zdálo, že čtu pořád totéž. Jeho knihy si člověk zřejmě musí dávkovat postupně. Což ale nic nemění na tom, že Ladislav Zibura mě baví. Moc baví! Tak moc, že jsem se hned po dočtení dívala na termíny jeho přednášek. A - všechny, kdy zrovna budu v Česku, jsou vyprodané! (únor 2019)

A. A. Milne: Medvídek Pú
Více o knize zde.

Petra Hůlová: Čechy, země zaslíbená
A třetí šance, kterou jsem dala Petře Hůlové. K jejím dílům mám zvláštní vztah. Nepochybuju o tom, že Petra má mimořádný talent a patří mezi nejlepší české spisovatelky. Přesto jsem v žádné z jejích knížek nepřešla přes prvních deset stran, protože její psaní mi přišlo příliš nesrozumitelné. Tato kniha byla jiná. Zaujal mě příběh Ukrajinky, která do Čech přijede za vidinou lepší úrovně, zpracování výhradně v první osobě, bez kapitol, a především skvělý náhled a postřehy z ukrajinského i českého prostředí a mentality. Nemůžu říct, že by se ta kniha četla sama. To od Petry Hůlové asi nic. I tady jsem se několikrát přistihla, že ne vždycky mi bylo všechno jasné. Ale bavilo mě to tematicky i jazykově, a tak jsem - tramtadá - přečetla svoji první Petru Hůlovou! :)

Viktorie Hanišová: Anežka
Nadšená Houbařkou jsem se vrhla na Anežku. A musím říct, že pro mě další výborně napsaná kniha. Přitom další nelehké téma rodičovství a nezvládnuté adopce romské holčičky. Byla jsem ráda za zmínku o Roku kohouta, že se autorka netvářila, že na tohle téma píše v Česku úplně první. Neradostné, depresivní, husinu nahánějící čtení, které jsem nedokázala odložit na dlouho. Trochu jsem v rozpacích z "žádného konce", ale po Houbařce jsem ho vlastně čekala. Houbařce bych ale přesto dala o půl hvězdičky hodnocení víc. Proč? Asi ve mně zarezonovala o trochu silněji, téma jako by bylo vystavěné a nastudované o kousíček pečlivěji než u Anežky. Ale skvělá knížka, rozhodně si ji přečtěte.

Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Alena Scheinostová: Johana
Na tohle jsem byla zvědavá hlavně kvůli štafetovému psaní: pozná se, která autorka psala kterou část Johanina života? Já jsem to nepoznala a po dočtení mi to přijde celkem líto. Knížka mě každopádně vtáhla už na druhé stránce a nemohla jsem přestat číst až do posledního řádku. Bavilo mě propojení událostí posledních čtyřiceti let v Česku s životem obyčejné ženy. Kniha je vlastně jakýsi deníkový záznam, někde rozpracovaný detailněji, jinde méně. Skvělá oddechovka, možná trochu plytká, ale proč ne? Strávila jsem s ní dvě příjemné noci.

Viktorie Hanišová: Houbařka
První knížka tohoto roku! Dočetla jsem ji včera v noci (6.1.) a to nejdůležitější, co chci říct, že jsem objevila další famózní českou autorku, která je mi ještě sympatičtější, protože si nevybírá lehká a prvoplánová témata. Absolutně jsem se nemohla odtrhnout a zvládla jsem to za tři dny. Houbařka je o tom, jak trauma může člověku zničit celý život a jak se v něm asi nikdy nelze přestat rýpat. Sugestivní, syrové, místy mě až bolelo číst, jak může být matka tak krutá ke své jediné dceři … Na druhou stranu, ptala jsem se pořád, čím to, že někteří lidé se z traumatu vzpamatují a Sára ne? Je to typem osobnosti? Je to vlastní rozhodnutí nechat minulost za sebou a jít dát, což Sára nedokázala? Co o tom rozhoduje? No, přečtěte si to, napište, já tuhle knihu budu určitě ještě pár dní vstřebávat. A převalovat v hlavě nijaký konec, za který jsem v půl druhé ráno byla na autorku celkem naštvaná. Ale abych nezapomněla: obdivuju, jak Viktorie Hanišová dokázala zajímavě popsat les, houby, jejich sběr a co z jakých hub uvařit za pochoutku. Od prvních stránek mám chuť na houbový guláš a ještě mě nepřešla. 

2018

Iva Hercíková: Hester aneb O čem ženy sní
Knihu jsem našla ve své knihovničce na Moravě. Od první stránky jsem si říkala, jak je možné, že místo Padesáti odstínů šedi neochutnala světový úspěch za svůj erotický příběh právě Hercíková? Zasloužila by si to mnohem víc, kdyby jen za použitý jazyk, kterým je schopná popsat desítky milostných aktů, a pokaždé jinak. Její kniha má navíc - na rozdíl od Padesáti odstínů - příběh. Je to příběh ženy žijící ve zlaté kleci, která hledá lásku, způsob, jak se vyrovnat se stárnutím, s odchodem dětí, s tím, že  život podřídila jim a ... a co teď? Příjemné překvapení, i když jedno přečtení mi stačí.

Bianca Bellová: Jezero
Jezero jsem měla ve čtečce přes rok a pořád ho odkládala, abych ho po Vánocích přečetla za tři dny. Neuvěřitelně dojemný příběh o hledání matky a vlastní identity v blíže neurčené postsovětské republice. Nepamatuju si, kdy naposled jsem četla něco tak naturalistického, syrového, vlastně děsivého - jedna z mála knížek, které jsem nedokázala otevřít před spaním, abych neměla zlé sny. Biance Bellové zavidím představivost, pozorovací talent a hlavně úsporný jazyk. Jedna z mála knížek, ve které není ani jediné slovo navíc. Silná, stručná knížka, husí kůži jsem měla na každé stránce. Cenu Magnesia Litera má právem.

Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu
Více o knize zde.

Pavla Horáková: Teorie podivnosti
Pavla mě baví vtipnými posty na Facebooku a bavila mě i její kniha. Příběh je podivný, což by se podle názvu dalo asi čekat. Ale nimrání v podivnostech světa, lidské existence a v nitru hlavní hrdinky, to mě hodně bavilo! Nad spoustou témat, třeba že jsou chlapi přirozeně hezčí než ženy, a proto se obejdou bez make-upu, přemýšlím vlastně úplně stejně, i když se za to trochu stydím. A popisu Bristolské stupnice stolice se směju do teď, týden po dočtení. Teorie podivnosti mě nadchla ironií a experimentováním s jazykem. Za to Pavle odpouštím i to, že text proložila zbytečným množstvím nudných krimizpráv ze severní Moravy. Ale v románu mají své místo.

Donatella di Pietrantonio: Navrátilka
Více o knize zde.

Martin Moravec, Gabriela Koukalová: Jiná 
Četla jsem hodně nudných autobiografií sportovců, kde jsou stránky zaplněné vlastně jen popsanými statistikami: kde hráli, jaké to bylo, kdo skóroval první, kdo druhý, kam letěl míček v utkáních, která si dávno nepamatuju a jejichž výsledky jsou mi jedno. V tomto je knížka o Gábině skutečně jiná a bulvárnější charakter mi nevadil. Ostatně proto jsem si ji chtěla přečíst. Byla jsem prostě zvědavá. Přelouskala jsem ji za pár večerů. Četla se jednoduše, rychle, bavila mě. A bavila mě i jednoduchá obálka a grafický prvek číslování stránek, které je vlastně časomírou. Přesto ve mně po dočtení Gábiny příběh zanechal pocit, že je mi jí nesmírně líto.

Erik Tabery: Opuštěná společnost (audiokniha)
Moje úplně první audiokniha! Načtená báječnými Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem, u jejichž hlasů se bohužel tak krásně usínalo. :) Ale doposlouchala jsem. Hezká kniha, ve které Erik Tabery prokázal výbornou orientaci v historii a ve zdrojích, které nápaditě pospojoval. Na začátku, kde se hodně věnuje historii, kterou tolik neznám, mi přišla fantastická. Ke konci, kdy se věnuje médiím a současné politice, už se mi tak objevná nezdála, spíš mi připomínala, co už jsem si kdysi četla v Respektu. Ke konci jsem si navíc říkala, že autor možná až zbytečně moc tlačí svůj názor na současnou situaci a politiky, místo aby nechal na čtenáři, aby si každý udělat úsudek vlastní. Ale slušná práce, doporučuju každému, hlavně těm, co mají pocit, že o politiku není potřeba se zajímat, "protože všichni jsou přece stejní zloději". 

Tuvia Tenebom: Chyťte Žida
Více o knize zde.

Hans Rosling: Faktomluva
Více o knize zde

Tuvia Tenenbom: Čau, uprchlíci!
Takto by měla vypadat novinařina. Je to už moje druhá Tenenbomova kniha a zase skvělá. Líbí se mi postřehy autora, jeho schopnost nestraně pozorovat, trefně pojmenovávat nepříjemné věci a přitom nikoho neurážet, nikomu nestranit a nechat hodnocení čistě na čtenáři. Zase jsem si uvědomila, že realita uprchlické krize je daleko komplikovanější, než ji shrnuje spousta mých kamarádů ve statusu na Facebooku. Je mi líto uprchlíků, kteří v Německu našli azyl, ale zároveň jsou v té zemi jako ve vězení, je mi líto Němců, kteří zatížení historií druhé světové války, sami sebe dostali do pasti a teď tápou, jak z ní ven. Tenenbom nenabízí odpovědi na složité otázky, jen mimořádně vyvedený popis reality se spoustou prostoru, o čem přemýšlet ještě dlouho po dočtení knihy. Stojí za koupi.

Markéta Lukášková: Panda v nesnázích
Markéta píše skvěle, vtipně, dobře se čte. Navíc si brilantně poradila hned se dvěma těžkými tématy, úzkostmi a životem v hlubokém komunismu, když jste nebyli poslušní režimu. Obě témata popsala naprosto lidsky, jednoduchým stylem, a přitom nesmírně zajímavě. Knihu jsem četla každou volnou chvilku, kterou jsem měla. Prolínají se v ní dva osudy, jeden z minulosti a druhý ze současnosti. Historické bádání muselo dát hromadu práce. Markéta ji udělala maximálně zodpovědně, takže to určitě nebyla její poslední knížka. Doporučuju, i když je to titul, který přečtete jednou a s velkou pravděpodobností už se k němu nevrátíte.

Miřenka Čechová: Miss Amerika
Wau! Přečetla jsem za den nadšená krásou té knihy, jejím zpracováním a texty o New Yorku, který miluju. Miřenka vystihuje život cizinky v NYC kratičkými esejemi a postřehy, které mi svou trefností lezly až pod kůži. Tohle není kniha, ale spíš dokument, který by si měl přečíst každý, kdo se do NYC chystá (hlavně žít) a každý - hlavně bílí Američané se správnými dokumenty - který v něm už žije. Není to knížka pro všechny. Vlastně jsem si skoro jistá, že se mi líbila hlavně pro to, jaký mám s Amerikou a New Yorkem citový vztah. Taky mě baví, že je psaná česko - anglicky, i když mi trochu vadilo, že česko - anglické texty se prolínaly a chvilku mi trvalo pochopit, že fejeton psaný česky se objeví někde o pár stránek dál v anglické podobě a naopak. Ale skvělá práce!

Elena Ferrante: Tíživá láska
Na tuhle knihu jsem se tak hrozně moc těšila! Už po prvních pár stránkách jsem ale byla hrozně zklamaná a musela si přiznat, že ve své prvotině se Elena Ferrante ani zdaleka nepřibližuje genialitě Geniální přítelkyně. Což píšu s plným vědomím toho, že na Ferrante jsem po její neapolské sáze mimořádně náročná. Tíživá láska mě mátla prolínáním minulosti s přítomností, sáhodlouhými popisy, jazykem, kde jsem si musela domýšlet, co tím vlastně autorka chtěla říct. Četla se mi těžko a když jsem dočetla, napadl mě vlastně jen povzdech: no, zvláštní.

Patrik Hartl: Nejlepší víkend
Oddechovka, kterou jsem v tuto dobu, kdy ležím doma s vyhřezlou plotýnkou, asi potřebovala. Patrik Hartl pořád umí psát, ale jeho předchozí knihy mi přišly zábavnější. Tuhle jsem četla nejdéle a s nejmenší chutí. Co mi vadilo? Žádný kloudný děj, navíc občas přitažený za vlasy, zbytečně moc vulgarit, podvádění, sexu každý s každým. Jestli je toto realita, žiju v iluzi. Každopádně ráda v ní zůstanu a knihu posílám dál.

Radka Třeštíková: Veselí
Blogový post je k přečtení zde

Michal Kašpárek: Hry bez hranic
Michala Kašpárka považuju za jednoho z nejlepších novinářů a dokonce uvažuju, že si kvůli němu předplatím FinMag. Některé jeho články si schovávám, jiné čtu dvakrát, třikrát. Ale knihu jsem přečetla - a stačilo mi to jednou. V románu, který má být karikaturou dnešní doby a generace miléniálů, jako by Kašpárek posbíral svoje nejtrefnější komentáře z článků a dal je do života, jednání a mluvy svého románového hrdiny Filipa. V knize je řada zajímavých úvah, trefných postřehů, tak akorát humoru a parádních jazykových obratů. Celkově na mě ale příběh působil jako nesmírná bizarnost, kterou podle mě pochopí jen velmi úzké publikum s bydlištěm ve velkém městě a ve věku kolem pětatřiceti. 

Chimamanda Ngozi Adichie: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních 
Pustila jsem se do ní hned po Feminismu pro každého. Taky kratičká, taky na genderové téma, tentokrát z pohledu, jak ve výchově předcházet genderovým stereotypům. Možná proto, že je psaná formou dopisu, se mi líbila víc než předchozí dílo, ačkoliv ne se vším v knize souhlasím. Třeba téma genderově nerozdělovaných hraček. U nás doma je to tak, že Benjamín občas vezme na hřišti holčičkám kočárek a vozí ho. Neberu mu ho ani se mu za kočárek nijak neposmívám. Zároveň u něj ale na celé čáře vyhrávají auta, bagry, rypadla, vlaky. Nemyslím si, že je na tom cokoliv špatně, a nemám pocit, že bych mu měla koupit kočárek pro panenky.  

Chimamanda Ngozi Adichie: Feminismus pro každého
Na Chimamandu nedám dopustit od prvních řádků Amerikány. Ale tohle je zklamání. Šedesátistránkovou knihu přečtete za hodinu nebo dvě. Je v ní řada myšlenek, ale pro mě bohužel žádné, které by už někdy někde neslyšela - což může být i tím, že kniha je vlastně sepsáním autorčiny přednášky pro TED. Moc bych si přála, aby kniha byla méně vágní a hlavně delší a aby se v ní Chimamanda nebála být taková jako v Amerikáně: jiná, odvážná, vyslovovala nahlas nepříjemné pravdy, dotahovala myšlenky do nejposlednějšího detailu a obracela je z každé strany. Díky svému vlastnímu příběhu, studiím a talentu na psaní na to bezesporu má. Škoda, že nic z toho nevyužila. 

Deborah Rodriguez: Návrat do kavárničky v Kábulu
První díl byl rozhodně vydařenější. Možná je to i prostředím, ve kterém se druhý díl odehrává. Doopravdy jsem čekala návrat do Kábulu, který se ale nekonal. Nenáročné čtení, které neurazilo, nenadchlo, ale u kterého jsem si odpočinula. A teď jdu knihami udělat radost někomu dalšímu. 

Petra Dvořáková: Proměněné sny
Přiznávám: jsem zamilovaná do Petry Dvořákové. A po přečtení téhle knihy ještě víc. Je extrémně těžké napsat knížku o něčem tak složitém jako je víra a vztah k církvi. Petra to podle mě udělala jediným možným způsobem, když se nesoustředila na jeden příběh a pohled, ale sepsala jich deset. Deset rozhovorů s reálnými lidmi, kterým víra zachránila, ale i zničila život. Neuvěřitelně silná knížka, co mě donutila přemýšlet o každém odstavci a co svým zpracováním nechává člověku prostor, aby si na všechno související s náboženstvím udělal názor sám. Nic neadoruje, nic nekritizuje, nic nepodsouvá, jen mimořádně upřímně a citlivě přepisuje vážné rozhovory na vážné téma. Přečtěte si to.

Petra Dvořáková: Dědina
Blogový post je k přečtení zde.

Deborah Rodriguez: Kavárnička v Kábulu
Dostala jsem ji jako dárek, a tak jsem cítila trochu povinnost ji přečíst. A stalo se něco hrozně zvláštního. Přestože je to od první stránky červená knihovna, do které sem tam spadne bomba a v níž jsou ženy méně než hadr na podlahu, něco mě nutilo brát knihu do ruky každou volnou chvilku. Přečetla jsem ji za pár dní, nenáročné čtení, amerikána s hollywoodskými prvky na papíře a idylickým koncem, kterou za pár dní asi zapomenu. Ale přečtu si i druhý díl. A pak oběma knihami udělám někomu radost.

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání
Knížky o psaní mě obecně baví a tahle je zajímavá. (Na první místě pro mě ale pořád bude "O psaní" od Stephena Kinga.) Nejvíc mě Murakami oslovil asi tím, jakým stylem knihu napsal: jako bychom s seděli v kavárně a on mi vyprávěl svůj život, což by se v reálnu vzhledem k jeho nespolečenskosti samozřejmě nikdy nestalo. Bohužel jak už je u něj zvykem, vynechává spoustu osobních detailů, na které bych se zrovna ráda zeptala - třeba proč nemá děti. Nicméně i tak jsem si vypsala několik úvah, ke kterým se ráda vrátím. Knížka byla dlouhá tak akorát. Co si Murakami mohl odpustit je celkem nudná a trochu ukřivděností zavádějící kapitola o literárních cenách.

Fredrik Backman: A každé ráno je cesta domů delší a delší
Jak je kruté, když mozek umírá rychleji než tělo? Těžké téma Alzheimerovy choroby a všech emocí kolem. Jak bych ho zpracovala, kdybych o něm měla psát já? Nevím. Ale vím, že Fredrik Backman to udělat bez kýče, patosu a tak lidsky a laskavě, že citlivěji už to nejde. A přitom má celá kniha jen sedmdesát stránek. Smála jsem se u nich, smutnila, po dočtení některých pasáží jsem seděla na lavičce a čekala "až je vstřebám". Kniha mi připomněla Malého prince. A tohle jsem si z ní vypsala:
"To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti."
"A jak zabráníme tomu, aby nás za to naše děti nesnášely?"
"To nejde. To není náš úkol." 

Michal Viewegh: Muž a žena
Čtu každou jeho novou knížku. Ale bohužel stále méně ráda - taky mi to trvá čím dál déle. Tuhle jsem měla ve čtečce rozevřenou několik týdnů. Na to, že obsahuje dvě delší povídky, které bych jindy přečetla za den, je to dlouho. Knihu jsem dočetla, ale kdybych nedočetla, nic by se nestalo. Motiv první povídky jsem nepochopila vůbec. U druhé to bylo trochu lepší, ale i po ní ve mně zůstalo jakési zvláštní prázdno a otázka: Tohle píše nejprodávanější český spisovatel? Ano, v knize je pár skvělých obratů, ale taky plno svlékání, sexu, alkoholu a hlavně vulgárních slov, která mě ke konci už vyloženě popouzela. To v dnešním (autorově) světě opravdu nejsou jiná témata? Michala Viewegha mám ráda a snažila jsem se v knize najít něco dobrého. Ale moc se mi nedařilo. Je mi to líto.

Steven Levitt, Stephen Dubner: Freakonomics
Další vynikající kniha, kterou jsem přečetla za dva dny a kterou ráda budu mít ve své knihovně na mnohá další někdy. Baví mě, jak autoři zajímavým způsobem spojují zdánlivě nesouvisející informace nebo detailně zkoumají věci, o kterých běžný člověk moc neví: prostituce, smrt rodiček, terorismus a jeho vazby na životní pojištění. Líbí se mi jejich způsob přemýšlení, tak vzdálený od mého (tahle neotřele bych chtěla uvažovat!), spojování nespojitelného a ještě víc schopnost psát o tom všem tak jednoduše, že se jejich knihy klidně dají číst v metru. Za mě velký obdiv!


Harvey Karp: Nejšťastnější batole v okolí
Kdysi jsem se zařekla, že o výchově dětí raději moc číst nebudu. Ale hned krátce po porodu jsem to porušila a teď jsem ráda. Knížky Harveyho Karpa jsou totiž skvělé. Sem tam je to možná až příliš velká "amerikána", když vysvětluje věci, co jsou pro nás Čechy normální a samozřejmé, ale Američanům je potřeba je podat návodným způsobem krok za krokem. Na druhou stranu jsou všechny knihy včetně této napsané srozumitelným, zábavným způsobem a obsahují fůru bezvadných a hlavně praktických tipů jak být o kousek lepším a pohodovějším rodičem. Uklidňující kniha pro všechny prvorodiče. Karpovy tipy navíc opravdu fungují - aspoň u nás doma! :)

Michael Wolff: Oheň a hněv
Prvních pár měsíců vlády Donalda Trumpa jsem prorodila a prokojila. Politika mě míjela, a protože mě zajímá, měla jsem pocit, že bych to měla napravit. Teď po přečtení knihy přemýšlím, jestli jsem se vlastně dozvěděla něco nového - kromě toho, že v Bílém domě je totální chaos a hromada lidí chce mít velkou moc. Bylo to smutné čtení, na některých stránkách originálně pojaté a trefně komentované, na jiných nezáživné. Asi hlavně kvůli tomu, že jsem se ztrácela v hromadě lidí, jmen, funkcí, titulů, výborů, a to žiju v USA a denně vidím alespoň chvilku zprávy. V USA byla tato kniha bestseller. Kolik lidí zaujme v Česku si neumím představit.

Marsha Kocábová: Ani tady, ani tam 
Příběh Američanky, která se v době hlubokého komunismu seznámila s úspěšným českým hudebníkem Michaelem Kocábem, vzala si a ho a přestěhovala se od oceánu v Jižní Karolíně do šedivého Československa. Dá se tušit, že to pro ni nebylo jednoduché, což je vlastně hlavním motivem celé knihy. Marsha píše malinko zmateně, některé myšlenky na sebe nenavazují, jiné se opakují, každopádně její pohled na kulturní rozdíly, lidi a Sametovou revoluci mi přišel velmi zajímavý. Co nechápu je, že v manželství s Michaelem Kocábem vydržela tak dlouho. Z knihy se mi zdá, že v Československu nebyla nikdy šťastná a cítila se hodně osamělá. Manžel, dnes už bývalý, její pocity evidentně nikdy moc nechápal, dokonce bych řekla, že ho vlastně ani moc nezajímaly.  

Pamela Druckerman: There Are No Grown Ups
Pamela Druckerman napsala knížku (A dost! Francouzské děti nedělejí scény), se kterou prorazila ve třiceti zemích světa. Na takovou práci se vždycky těžko navazuje - vlastně to musí být velká odvaha poslat na trh jakékoliv další dílo. I tato kniha je pojatá jako osobní memoáry, tentokrát o tom, jak zvládnout čtyřicítku. Některé fejetony jsou úvahově parádní, jiné trochu slabší, ale Druckermanové styl psaní s nadhledem a spoustou sebeironie je mi tak blízký, že jsem knížku zhltla za tři dny - v angličtině! Není to její nejlepší dílo, ale mě bavilo. A před jejím fejetonem, jak zvládnout těžkou nemoc a léčení v cizí zemi, se můžu jen hluboce sklonit. 

Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle
Zpočátku se mi dlouho nedařilo začíst, Eleanor byla prostě až moc velká podivínka. Ale knížku jsem neodložila a jsem ráda. Vůbec nechápu, jak autorka mohla tak přesně popsat osamělost a depresi, aniž by je sama prožila. Nebo možná prožila? Kdo ví! Eleanor se na stránkách knížky proměnuje z hrdinky, kterou moc nemusíte v dívku, které člověk prostě nemůže nefandit. Tento hořkosladký příběh by byl určitě skvělý film. Bavil mě, ale srdcem jsem asi pořád u Geniálních přítelkyň.

Alena Mornštajnová: Hana 
Otevřela jsem ji pár dní po dočtení Geniálních přítelkyň. Pár stránek mi trvalo přepnout se, ale za chvilku mě překvapil citlivě napsaný tragický příběh z období druhé světové války. Líbilo se mi, že autorka popsala děj očima několika postav, několikrát mě u toho zase napadlo: jak často a moc ovlivňují náš život lidé, kteří o tom ani netuší? A jak často ovlivní náš život zdánlivé maličkosti jako jeden na chvilku zastrčený dopis? Na Hanu jsem pořád myslela a bylo mi za ni hrozně smutno. Vlastně je ještě pořád. Kdybych si měla vypsat jeden jediný citát, byl by to tento: "O minulosti musíme vědět co nejvíc, abysme neopakovali stále stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí, zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout kupředu." 

Elena Ferrante: Geniální přítelkyně I - IV.
Mám pocit, že příběh intenzivní, někdy lehký, ale častěji spíš temný a dramatický příběh je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Zamilovala jsem se do autorčina pitvání nejniternějších emocí, do úvahového stylu s minimálním podílem přímých řečí, tak odlišného od vší současné literatury. Ve spisovatelce Eleně jsem tolikrát našla sama sebe až mi z toho bylo úzko. Už dlouho se mi nestalo, že bych pociťovala takovou rozkoš ze čtení a tak zvláštní prázdno, když jsem dočetla úplně poslední řádku. Elena a Lila mi budou chybět dlouho! 

Margaret Atwood: Příběh služebnice
Tento příběh mě svým obsahem hrozně bolel. Bolel tak moc, že jsem musela knížku několikrát odložit, abych se zhluboka nadechla a přesvědčila se, že k něčemu takovému snad (zatím) nesměřujeme. Na začátku mi přišel trochu zmatený, po pár stránkách jsem se ale chytla. Story z totalitní společnosti, ve které jsou určité ženy pouhými nástroji k plození dětí, je šílená. Ačkoliv v příběhu se toho mnoho neděje, Margaret Atwood je pro mě nedostižná popisem atmosféry. Těžkost, deprese a beznaděj jdou úplně z každého řádku až pod kůži. Její sloh je nádherný a mezi řádky jsem si nacházela různá poselství. Závěr je jako rána pěstí a ačkoliv už mám pár dní dočteno, pořád musím na hlavní hrdinku myslet: jak asi dopadla? Mám věřit v tu lepší možnost? 

Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny
Dobrý bože! Jak někdo může tak fantasticky psát? ... Když jsem ji dočetla, deset minut jsem jen zírala do prázdna. Petra Soukupová nevymýšlí složité zápletky. Píše o úplných obyčejnostech, v téhle knize o jedné rodině, kde každý má své touhy, trápení, role, důvody nějak se chovat a jednat, něco říct a neříct, což druhému připadá nepochopitelné, neomluvitelné, záškodnické, zrádné. Její postava desetiletého Vikiho je tak věrohodná, jako by klukovi opisovala z hlavy. Celá knížka je napsaná jednoduchým jazykem, žádná vyumělkovaná ani zbytečná slova. Pobavilo mě Vikiho přirovnání "ruce jemné jako hadřík na monitor." Doufám, že tohle bude bestseller a Magnesia Litera k tomu!  

2017

Steven Pressfield: Válka umění, Nakladatelství Jan Melvil 
Není to špatná knížka. Akorát se u motivačních - a tahle není výjimka - čím dál častěji přesvědčuju, že je to pořád dokola. Přečtení nelituju, je tam pár dobrých postřehů, které jsem nikde jinde neviděla. Ale četla jsem ji dlouho, párkrát jsem se musela nutit a některé odstavce číst i třikrát, jak jsem v nich rychle ztrácela pozornost. Ale je uklidňující číst o tom, jak je odpor k tvorbě, ačkoliv ji milujeme, společný nám všem.  

Tuvia Tenenbom: Všechny jejich lži 
Knížek o USA je spousta. Knížek o USA, kde jsem si založila každou pátou stránku, moc není. Tenenbom je neodbytný, chytrý, vtipný. Ukazuje USA a spoustu paradoxů téhle země na rozhovorech s obyčejnými lidmi. Negeneralizuje, nehodnotí, názor nechává každému. Prvních pár stran mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak jsem dojela do konce s tím, že tuhle knihu si chci přečíst v angličtině ještě jednou. Možná jen škoda, že v tak objemné knize není moc jiných témat než Izrael, Židé, církev, rasismus, zbraně. Ale aspoň má Tenenbom materiál na pokračování. 

Kamila Boudová: Falešná Pařížanka, Nakladatelství Esence
Tahle knížka se mi dostala do ruky v době, kdy hodně přemýšlím o zbytečném konzumu, nákupech a recyklaci. Kamila šla za svým snem pracovat jako módní návrhářka v Paříži, po cestě však pohled na tento byznys a všechno s ním spojené úplně přehodnotila. Nemůžu říct, že bych o fungování módního světa nic netušila, ale byly to takové útržky a tahle kniha je poskládala hezky dohromady. A - zírám! Kamila je v recyklaci dost extremistka, nicméně v mnohém mně myšlenkově vyprovokovala vidět věci jinak. Je mi rozhodně inspirací!

Marti Váša: Dělám si to sám, Nakladatelství Motto
Začítala jsem se na dvakrát, ale začetla! A pak jsem se po slabším úvodu několikrát skoro počůrala smíchy. Vtipná oddechovka, která mi určitě byla blízká taky proto, že hlavní hrdina pracuje v lifestylovém časopisu, což dobře znám. Martin je ironický, cynický, vtipný, bláznivý a zoufale toužící po přijetí a lásce. Prodloužil mi život o pár let, takže děkuju! :)

Markéta Lukášková: Losos v kaluži, Nakladatelství Motto
Mám ráda Markétu Lukášovou na Facebooku a mám ji ráda i po její prvotině. Ta knížka je dobrá! Na vážné téma, přesto ohromně vtipná! A její koncept nebe a pekla je ten nelépe vymyšlený posmrtný život, o jakém jsem slyšela! Kniha má dvě vypravěčky. Bára je napsaná ohromně věrohodně. S její babičkou už je to horší, její jazyk mi ke staré paní moc neseděl, ale celkově povedená knížka. Zhltla jsem ji za dva dny. 

Veronika Hurdová, Moje milá smrti
Kdyby mi bylo dvaatřicet, byla těhotná se třetím dítětem a zemřel mi manžel, asi by mě to položilo. Veronika se s tím poprala tak, že je inspirací pro tisíce lidí. Její kniha je otevřená zpověď o tom, čím vším si prošla, zkombinovaná s úvahami o životě a smrti. Některé pasáže mě nadchly, z jiných jsem měla husí kůži. U některých řádků se mi ale taky zdálo, že si Veronika protiřečí. A ke konci mi začalo připadat, že je až příliš dokonalá: jak to všechno "dává", jak se našla, jak má všechno vysvětlené, vyargumentované, jasné. Jakoby pro mě trochu ztratila na lidskosti. Ale jinak poklona za otevřenost a schopnost napsat knížku s třemi malými dětmi na krku. 

Megyn Kelly: Settle For More
Kolik toho musíte obětovat, kolik času vynaložit a kolik příkoří překousnout, abyste se stala respektovanou novinářkou ve Spojených státech? Tahle kniha je dobrá odpověď. Jen mě mrzí, že Megyn Kelly tou fantastickou novinářkou nezůstala. Co se posledních pár týdnů stylizuje do role nové Oprah, den co den je mi méně a méně sympatická. Škoda. Ale její knížka za přečtení stojí. 

Gretchen Rubin: Four Tendencies
Na Gretchen Rubin nedám dopustit, ale tohle je myslím její nejslabší kniha. Její koncept čtyř osobnostních typů mi přijde skvěle promyšlený, o tom žádná. Celou dobu jsem však měla pocit, že všechny stránky knihy už jsem někde četla - buď na jejím blogu nebo v knize Zvyk je železná košile. A že kniha vznikla prostě proto, že Gretchen je v kurzu, a tak se jistě prodá. (Což se pár dnů po vydání, kdy se kniha stala bestsellerem podle The New York Times skutečně potvrdilo.) Já se na poslední stránku prokousala až po pár týdnech. 

Derek Thompson: Hitmakeři, Nakladatelství Jan Melvil Publishing
Někdy mě napadne: kolik lajků nebo shares by asi dostal jakýkoliv článek z tohoto blogu, kdyby ho na své zdi nasdílela třeba Radka Třeštíková? ... Podle Derek Thompsona spoustu. Knih o úspěchu a popularitě jsem přečetla hodně. Tahle je nejlepší a nejuvěřitelnější. Asi proto, že říká: talentovaných lidí je ve světě hodně, dříčů jakbysmet, za popularitu může hlavně štěstí - třeba když si váš všimnou nebo vám pomohou ti správní (už známí) lidé. Ale štěstí se dá jít trochu naproti. Chtělo se mi zatleskat na každé stránce. A vůbec nerozumím tomu, proč tahle kniha, v Americe bestseller, není v Česku ani v první padesátce. 

Martina Formanová: Povídky na tělo, Nakladatelství Prostor
Ideální na večer pod peřinu, než mě za pár minut totálně přemůže únava. Martinu Formanovou mám ráda: sedí mi její styl psaní, jazyk i smysl pro humor a vlastně i témata ženství a vztahů ve všech podobách. Vždyť tohle všechno, o čem píše, řešíme dnes a denně na kafe s kamarádkami. Martina z těch konverzací, zážitků a z toho, co se nám honí hlavou, udělala knihu. Asi žádnou velkou literaturu, ale pro matku na mateřské skvělou oddychovku. Akorát jestli budete číst, chce to smířit se s otevřenými konci. Což já moc neumím. 

Marek Herman: Najděte si svého marťana, Nakladatelství apak
Nadšení z toho, jak vlídně a srozumitelně se dá pojmout psychologie, se u mě mísilo s naprostým rozhořčením. Pasáže o nemocích, které jsou vlastně voláním o pozornost nebo o pohádce o Popelce, kde každičký detail nese skrytý symbol, se mi zdály neuctivé a přehnané. Ale i tak bych knížku doporučila přečíst vlastně úplně každému, koho zajímá nitro jeho nebo jeho dětí. K mnoha jejím částem se budu ráda vracet.  

Meik Wiking: Hygge - Prostě šťastný způsob života, Nakladatelství JOTA
Na Instagramu ji propagovalo tolik lidí, které sleduju, že jsem ji nemohla nechat být. Po pravdě řečeno ale její obrovitánský úspěch vůbec nechápu. Celá knížka je vlastně takové hygge: příjemná, hřejivá, dobře se čte, jenom mám pocit, že všechno, co je v ní napsané, by se dalo shrnout do jednoho odstavce a taky že už jsem to všechno někde někdy četla. Očekávala jsem víc o Dánsku, Dánech a jejich životním stylu. Po téhle stránce to pro mě bylo zklamání. 

Liane Moriarty, Na co Alice zapomněla, Nakladatelství Ikar
Nikdy bych neřekla, že budu tak ponořená do ženských románů. Nemyslím, že za to může mateřství, spíš Liane Moriarty: čtivá, vtipná, laskavá, návyková v každé knize. I když musím říct, že zrovna Alice mi přišla jako její nejslabší dílo a nebyla to knížka, co bych přečetla za den. Na druhou stranu, konec jsem dočítala v metru a měla jsem co dělat, abych zamrkala dojetí. Jak lidské! 

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Nakladatelství Atlantis
Po klasické literatuře jsem sáhla možná po patnácti letech. A nebyla jsem zklamaná ani vteřinu! Tohle dílo je nabité takovou spoustou filozofie a inspirativních myšlenek, že můj výtisk jsou teď samé barevné papírky, kolik je jich tam pozakládaných. Určitě to pro mě není "čtení do metra", které bych si vzala kamkoliv. Potřebovala jsem číst v klidu a k některým myšlenkám se vrátit - jak při čtení, tak v myšlenkách, když jsem knihu odložila, takže mi nakonec trvalo skoro tři týdny, než jsem dočetla. Nakonec jsem dočítala smutná, zatížená přemýšlením o lásce, složitosti života a lidské konečkosti. Každopádně rozhodně tenhle Kundera nebyl můj první a poslední. 

Paula Hawkins, Do vody, Nakladatelství Ikar
Skvělá myšlenka a námět. Příběh mě tak vyděsil, až jsem se bála jít v noci na záchod, což už se mi dlouho nestalo. Na začátku jsem měla dost velký zmatek v místech, postavách a vztazích mezi nimi, možná proto mi trvalo se začíst a knihu jsem střídala s jinými. Zhruba od půlky už to ale "jelo", i když za touhu být vzhůru třeba do tří do rána, abych zjistila, jak to dopadne, mi nestála. 

Liane Moriarty, Poslední výročí, Nakladatelství Ikar 
Od Liane Moriarty mě baví všechno, takže mě bavilo i Poslední výročí. Ale pravda, trochu méně než třeba Sedmilhářky. Knihu jsem četla asi týden, což je na tuhle autorku v mém případě nezvykle dlouho. :) Na začátku mě trochu mátlo množství postav. Než jsem si udělala jasno, kdo je kdo a kdo má s kým jaký příbuzenský vztah, musela jsem párkrát obracet stránky zpátky. Ale Moriarty je ve všem ostatním tak dobrá, že tuhle maličkost jí klidně odpustím. P.S. Chci na Ostrov Počmáraných Blahovičníků. 

Pamela Druckerman, A Dost!, Nakladatelství Lucka Bohemia
Pamela je americká novinářka a matka tří dětí, která od narození prvního potomka žije v Paříži. V knížce popisuje francouzský způsob výchovy, který jako Američanka velice obdivuje. Výchova i kulturní odlišnosti zaznamenává tak vtipně, že jsem se kolikrát smála nahlas. Zase jsem díky ní o kousíček lépe pochopila Ameriku a přistihla se, že mi chybí Česko. Hlavně proto, že spousta toho, co Druckerman obdivuje na Francii, mi v Česku přijde úplně normální. Jsem šťastná, že ve výchově Bena zatím postupuju spíš českým způsobem než americkým, kdy děti rodičům hodně často (vidím to kolem sebe denně) přerůstají přes hlavu. Knížku jsem koupila i v angličtině a položila ji na noční stolek B. Tak se těším, co na ni řekne a v čem ho inspiruje. :) (Jestli ji teda přečte.)

Gretchen Rubin, Projekt Štěstí, Nakldatelství Ikar
U téhle knihy jsem už při prvním přečtení cítila, že mi změní život. (Já vím, jak pateticky to zní!) Tentokrát jsem ji měla v ruce už potřetí, ale v češtině úplně poprvé. Vždycky v ní najdu něco nového, takže ke spoustě barevných papírků, kterými mám pozakládané stránky, jsem přidala kupu dalších. Zase mě u ní kolikrát napadlo to, co už před čtyřmi lety: jak mě nějaká Američanka může tak dobře znát? :) Gretchen uchopila téma štěstí tak lidsky, že se vůbec nedivím, že svou knihu prodala do celého světa. Je mi denodenní inspirací: v tom, jak žít, jaké důležité otázky o životě si pokládat a jak na ně hledat odpovědi, jak psát. 

Radka Třeštíková: Osm, Nakladatelství Motto
Dočetla jsem v půl třetí ráno se smíšenými pocity. Příběh na mě působil až příliš vykonstruovaně a neuvěřitelně, konec byl přímo zklamání, ale psaný projev, ten volný tok myšlenek, mě prostě baví. Kniha se velmi dobře čte - v autobuse, v kavárně, u kojení, v noci pod peřinou, dva dny jsem žila jen Míšou, Alicí, Honzou. Byla by takový bestseller, kdyby ji napsal někdo, kdo se nejmenuje Třeštíková? Hm, to by mě opravdu zajímalo. 

Barbora Šťastná: Dobrá tak akorát, Nakladatelství Motto
Můj dárek sama sobě z letošního Světa knihy. Bára je moje šéfredaktorka, její psaní miluju (tak nějak bych si to přála umět) a její blog znám zpaměti. Kniha je stejně tak příjemná jako její psaní všude jinde. Ale užila jsem si ji o trochu méně, než jsem čekala. Asi proto, že většinu textů jsem už dobře znala z jejího blogu a nových postřehů bylo méně, než v kolik jsem doufala. Každopádně nelituju, příjemné čtení, které mám v knihovničce a ke kterému se budu ráda vracet - hlavně až někdo zavře Internet. :)

Michal Viewegh: Bůh v Renaultu, Nakladatelství Druhé město
Viewegha mám ráda, ale jeho knížky bohužel rok od roku čím dál méně. Ani k téhle jsem se nevracela s chutí. Spíš s jakýmsi "doufám, že už třeba u příští povídky to bude ono". Nebylo. Dočetla jsem s pocitem, že bych o nic nepřišla, kdybych knihu odložila (což nedělám) a že vůbec nechápu pozitivní hodnocení dvou recenzí, které jsem si přečetla před tím, než jsem se začetla do první kapitoly.

Han Kang: Vegetariánka, Nakladatelství Odeon
Kniha klame názvem. Protože mám po porodu problém jíst maso, sáhla jsem po ní, že mi pomůže ujasnit si pár věcí. Ale to jsem se spletla. Vegetariánka je mnohem víc než příběh ženy, co přestane jíst maso, sonda do srdcí a potlačených emocí korejských žen, které i v 21. století žijí pod takřka absolutní nadvládou mužů. Rozhodně moje první setkání s kojenskou literaturou, které mě svým tématem i syrovostí dost vyděsilo. Potěšil mě fantastický doslov, díky kterému jsem si uvědomila souvislosti, co mi z příběhu automaticky nedošly. 

Jill Alexander Essbaum: Hausfrau, Nakladatelství Ikar
Uff! Myslela jsem si, že v knize o americké housewife Anně, co žije se svým mužem ve Švýcarsku, bude něco, v čem se poznám. Ale naštěstí jsem tam nic takového neobjevila! Chvilku mi trvalo se začít, ale pak mě popis děsivé kombinace nudy, depresí a velké životní rány uchvátil tak, že jsem četla a četla. Konec mě ale, přiznám se, dost rozhodil. Z Anny mám divný pocit. Nevím, jestli ji mám litovat nebo jí fandit. Asi proto jsem si po Hausfrau musela dát od čtení na dva dny pauzu, než jsem příběh vnitřně zpracovala. 

Liane Moriarty: Tři přání, Nakladatelství Ikar 
Takový román a postavy, až jednou napíšu, tak můžu klidně umřít. S trojčaty Lyn, Can a Gemmou jsem zase chodila i na záchod, protože takhle knížka prostě nejde odložit. Úplně je mi smutno, protože od Liane Moriarty už mi zbývá jen poslední kniha, kterou jsem ještě nečetla. Vlastně si jich tak trochu záměrně odkládám na později. 

Harvey Karp: Nejšťastnější miminko v okolí, Nakladatelství Ikar
Udělala jsem výjimku a přečetla si první knihu o výchově dětí. S většinou myšlenek jsem se snadno ztotožnila a techniky utěšování u naše miminka fungují přesně tak, jak popisuje tenhle známý americký pediatr. Udělat to dřív, ušetřila bych sobě i Beníkovi spoustu slz. Určitě si koupím i jeho další knihy. 

Ladislav Zibura: Mezi buddhisty a komunisty, Nakladatelství: BizBook
Kdyby byl takhle vtipný každý cestopis, nebudu číst nic jiného! Netušila jsem, co na Ziburovi všichni mají, ale teď je to pro mě objev roku. Bavil mě, i když přiznávám, že posledních pár stránek už ztrácení se, hledání noclehů a čajů bylo trochu hodně. Ale bavila jsem se a trochu víc si teď dokážu představit Nepál a Čínu, kde jsem nikdy nebyla. Jestli vás baví cestování, doporučuju. 

Markéta Zahradníková: Zbigniew Czendlik: Postel, hospoda, kostel, Nakladatelství: Argo
Tahle knížka pro mě bude vždycky speciální, protože je první, kterou jsem přečetla při kojení. Nejdřív jsem trochu pochybovala, jestli mě zdlouhavý rozhovor bude bavit, ale ano! Dobře se to čte a udělala jsem si po dlouhé době rekordní množství výpisků. Lidské uvažování Zbigniewa Czendlika se mi prostě líbí. Akorát otázky bych si dovedla představit nápaditější, když už je z nich složená kniha. Ale celkově: za přečtení stojí. 

Fredrik Backman: Muž jménem Ove, Nakladatelství: Host
Jaké kouzlo může být v úplné obyčejnosti! Příběh mrzouta Oveho nemá žádnou komplikovanou zápletku, ale o to je krásnější. Dočetla jsem ho v den porodu. Nevím, jestli to bylo mým stavem, knihou či kombinací obojího, ale zažila jsem u čtení snad všechny myslitelné emoce: plakala jsem dojetím i štěstím, smála se potichu i nahlas ironickým hláškám i popisům, hlavně těm týkajícím se Oveho kocoura. Jednoduché, bláznivé, vážné, dojemné, nádherné! 

Jay Asher: Thirteen Reasons Why
Vůbec jsem nevěděla, jak s ní budu souznět, když je pro lidi o patnáct let mladší. Každopádně prvních sto stran jsem přečetla, aniž bych se jedinkrát podívala na mobil a drama motající se kolem sebevraždy mladé dívky mě nutilo číst dál. Hlavně proto, že mě fascinovalo propojení dvou vypravěčů - zemřelé, které prostřednictvím nahrávek vypráví svůj příběh jednomu ze svých spolužáků, co její kazety poslouchá na ukradeném walkmanu. Jiné. Překvapivé. Dobré. 

Shonda Rhimes: Year of Yes
Inspiračně - motivační knížky o životních změnách se mi poslední dobou hrozně zajídají. Ale na tuhle jsem čekala v knihovně půl roku, tak jsem ji tam nemohla nechat. Upřímná, odsýpající, ale stejně jsem si pořád říkala, že mám problém autorce její obrovskou změnu uvěřit. A ani nespočítám, kolikrát jsem se ztratila v popisu seriálových postav z její produkce, které neznám. 

Olga Path Štiplová: Zmrzlina s příchutí záměru, Nakladatelství: Motto
Syrové deníkové zápisky ženy, s níž jsem se kdysi potkala na pár tiskových konferencích. Ze začátku mě nadchla její všímavost, sebekritičnost, vtip a jazyk, kterým dokázala popsat obyčejné dny. Nicméně přistihla jsem se, že sto stránek o neustálém střídání prací, podnájmů, o bulváru a o dvou partnerech tyranech by mi asi stačilo. 

Kolektiv autorů: Když ti to udělá radost (povídky), Nakladatelství AlzaMedia
Sbírka povídek, kterou mi nejspíš za hodně utracených peněz poslala zdarma do čtěčky Alza.cz. Na většinu z nich už jsem někde narazila a podruhé bych je číst nemusela. Kromě těch od Petry Soukupové a Roberta Fulghuma. Prosím, vy dva, pište víc! 

Garth Stein: The Art of Racing In The Rain
Našla jsem v naší domácí knihovničce při nedávném velkém úklidu. Příběh automobilového závodníka, kterému manželka zemře na rakovinu a on následně skoro ztratí práva na výchovu své dcery, vypráví jeho milovaný pes. Vlastně úplně obyčejná beletrie s trochu pohádkovým koncem, ale bulela jsem na každé druhé stránce. 

Amy Schumer: The Girl With The Lower Back Tatoo
Amy miluju, a tak jsem čekala, že se budu nahlas smát na každé stránce. Ale nesmála jsem se. Dokonce jsem se přistihla, že dočítám jen kvůli tomu, že jsem prostě "dočítač" a tohle je Amy Schumer. Přišlo mi, jako by knihu psala dost narychlo, dokud je v USA na každé obálce časopisu, a kniha se tak může dobře prodávat. 

Nora Ephron: I Feel Bad About My Neck
Kniha osobních fejetonů scenáristky mého milovaného filmu "Když Harry potkal Sally." Buď mám ženských fejetonů na téma "co mám doopravdy v kabelce" poslední dobou dost, nebo jsem ji nevzala do ruky ve správný čas. Čekala jsem asi trochu víc. Dojala a rozesmutnila mě pasáž o smrti, a o to víc, když jsem se dozvěděla, že autorka v roce 2012 zemřela. 

Dalai Lama, Desmond Tutu, Douglas Abrams: The Book of Joy
Dalajlámu hluboce obdivuju a respektuju. Ale když jsem četla, jsem se vyrovnat se zklamáním, neúspěchem, závistí, krizí, ztrátou milovaných, uvědomila jsem si, že nedokážu být takový zenový mistr, abych jeho myšlenky aplikovala ve všednodenním životě. Mnohem bližší mi byl obyčejně - lidský pohled jihoafrického arcibiskupa. Každopádně kdyby si každý vzal k srdci aspoň pár věcí z téhle knížky, byl by svět hned lepší místo. 

Liane Moriarty: Truly, Madly, Guilty
Drahá Liane, takhle bych chtěla umět jednou psát! Jednoduchý příběh o jednom obyčejně - neobyčejném odpoledni roztažený na tři stran stran, ale tak brilantně napsané postavy, že jsem kolikrát nemohla odejít ani čurat. 

Patrik Hartl: Okamžiky štěstí, Nakladatelství Bourdon
Taková ta kniha, vlastně úplně obyčejná, ale kvůli které nemůžete upéct ani vánoční perníky, ačkoliv už je 20. prosince. Nosili byste si ji i do sprchy, kdyby to šlo. A na konci si říkáte, měla bych si to šetřit, protože už mám jen posledních pár stránek a vlastně to vůbec nechci mít dočtené. 

2016

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Tomáš Sedláček a hosté: 2036: Jak budeme žít za 20 let?

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

Cal Newport: Hluboká práce

Boris Johnson: Faktor Churchill 

J. K. Rowling: Harry Potter and The Sorcerer's Stone

Angela Duckworth: GRIT

Stephen Clarke: Merde po Evropsku

Radka Třeštíková: Bábovky

Patrik Hartl: Malý pražský erotikon

Michaela Klevisová: Štěstí je zadarmo

Robert Galbraith: Ve službách zla

Aňa Geislerová: P.S.

Barbara Leaming: Jackie Bowierová Kennedyová Onassisová

Yuval Noah Harari: Sapiens

Liane Moriarty: Sedmilhářky

Liane Moriarty: Zamilovaná hypnotizérka

David Ebershoff: Dánská dívka

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

Ashlee Vance: Elon Musk

2015

Elizabeth Gilbert: Big Magic

S. Levitt, S. Dubner: Freakonomie: Skrytá ekonomie všeho

Stephen King: O psaní

Jenny Lawson: Fakt se to stalo

Vlastina Svátková: Sama sebou

Barack Obama: Cesta za sny mého otce

Dan Ariely: Irrationally Yours

Joakim Zander: Plavec

E. Lockhartová: Ostrov lhářů

Michael Viewegh: Zpátky ve hře

Petra Soukupová: Pod sněhem

Gretchen Rubin: Better Than Before

Robert Galbraith: Hedvábník

Michael Viewegh: Můj život po životě

Jojo Moyes: One Plus One

Malcolm Gladwell: Co viděl pes

S. Levitt, S. Dubner: Mysli jako freak
-->